Vítězný Způsob zabíjení

Festival Jeden svět sice už skončil v Praze, do konce března ale pokračuje v regionech. Právě tam mají diváci ještě možnost shlédnout pozoruhodný snímek Způsob zabíjení, který se dívá do hlavy zabijákům, kteří v Indonésii v šedesátých letech zabili během jediného roku milion intelektuálů, Číňanů a komunistů.

Na rozdíl od válečných zločinců v Jugoslávii či Rwandě nebyli nikdy potrestáni a dodnes mají v zemi velikou moc.

Snad proto film vyhodnotila jako nejlepší i hlavní festivalová porota. „Režisérova cesta do myšlení hrdinů, u nichž dochází k transformaci jejich osobnosti přímo před očima diváků, je jakousi psychoterapií v přímém přenosu. Rádi bychom vyzdvihli silnou vizuální a formální stránku, kde režisér propojil prostředky grotesky amerických gangsterských filmů a dokumentu,“ ocenila film porota.

https://www.youtube.com/watch?v=EriCgEStTCc

Autorka těchto řádků dodává, že jde o nezapomenutelný, výjimečně silný zážitek – jakoby člověku například vraždící manželé Stodolovi teď po letech, vysvětlovali, proč vykonali svůj ďábelský plán a nijak ho nelitovali. Co autorku na filmu fascinovalo byla důvěra, s jakou zabijáci americkému režisérovi Joshua Oppenheimerovi sebevědomě předváděli sama sebe v těch nejděsivějších barvách, takřka bez náznaku obav, že by mohli být za své činy souzeni.

Právě tento paradox je jedním z témat krátkého rozhovoru s Oppenheimerem:

Pouštěli jste Způsob zabíjení v Indonésii?

Všechny komerční filmy tam podléhají cenzuře, takže do klasické komerční distribuce film jít nemohl. Oslovili jsme ale nezávislé filmaře a lidi z neziskovek, kteří nám pomohli uspořádat nezávislé projekce pro hosty, novináře a lidi z nevládek, jen na pozvánku.

Film u nich vyvolal velmi silnou reakci, téma vrahů z 60. let je v tamní společnosti stále tabu. Podle mých informací se v Indonésii nyní poprvé rozeběhla širčí diskuse o tom, jak se s touto kapitolou dějin vypořádat, s tím, že ti zabijáci dodnes mají v zemi veliký vliv. Vyšla celá řada článků o tom filmu a jeden místní časopis dokonce vydal speciální číslo věnované pouze tomu tématu.

Jak na něj reagovali ti gangsteři, o kterých jste točil?

Podrobněji znám jen reakci Anwara, hlavního hrdiny mého dokumentu, kterému jsem film ukazoval přes Skype přes můj monitor. Nezlobil se, byl spíš dojatý. Už během natáčení u něj došlo k proměně, postupně si uvědomoval, že udělal chyby. Jako jeden z mála zabijáků přiznal, že mívá noční můry, kde ho jeho oběti straší. I proto jsem si ho vybral, byl čtyřicátým prvním zabijákem, kterého jsem natáčel.

Kolik jich bylo celkem a jak jste je ke spolupráci přesvědčil?

Celkem jsem natáčel se šedesáti zabijáky ze 60. let, nasbírat ten materiál trvalo sedm let, měl jsme tisíc hodin filmu. Začalo to shodou náhod – Počátkem minulé dekády jsem byl v Indonésii kvůli jinému projektu, o komunistických obětech těch čistek.

Natáčel jsem zrovna u jednoho člověka, když v tom si nás všiml jeho soused. Zavolal mě k sobě domů a ptal se, co děláme. Tak jsem mu to vyprávěl a tak nějak přirozeně mě napadlo se ho zeptat, co dřív dělal – tehdy byl už očividně v důchodu. On na to, že zabíjel lidi. To vzbudilo moji pozornost, tak jsem se ho zeptal,  kolik. A on, že dvě stě.

Rozpovídali jsme se o tom, jak v šedesátých letech vraždil komunisty. I teď, po letech, na to byl hrdý. Zprostředkoval mi kontakt svého někdejšího kolegu, ten na dalšího a tak jsem se postupně dostal až k Anwarovi.

Neprokoukli vás, že ten výsledný film vůči nim může být i dost kritický?

Některým to došlo brzy – je tam scéna, jak přijede jejich kumpán z Jakarty, a říká jim, že to bude průšvih, ať se mnou nemluví. Jenomže většina z nich je na ty vraždy pyšná, nevidí na nich nic špatného.

Zároveň v tom asi viděli možnost, jak dál upevnit svoji sílu – ti lidé jsou dnes vůdčí osobnosti paramilitantní indonéské organizace Pančasíla, pracují ve vládě i parlamentu, jsou zvyklí na úplatky a násilně vybírají ve svých čtvrtích výpalné. Snad i proto s tím návrhem natočit o nich film a přehrát v něm ty situace, které v šedesátých letech při zabíjení zažili, souhlasili – chtějí, aby se jich lidi báli.

Ani ostatní zabijáci, kteří ve filmu nevystupují, se vás nesnažili zastavit?

Ne, některým se to sice nelíbilo, ale Anwar a ostatní jsou příliš vlivní, než aby se jim vzepřeli. Moc těch protagonistů dokládá i to, že nás během natáčení běžně vozila ve svých vozech policie a vojáci hlídali v okolí natáčecího placu, aby nám nikdo nerušil čistý záznam zvuku.

Případ indonéských zabijáků je zajímavý tím, že na rozdíl od ostatních masových vrahů ve Rwandě či Jugoslávii nebyli nikdy souzeni. Nestane se to teď, po zveřejnění vašeho filmu?

Že by byli souzeni v Indonésii je nepravděpodobné, současný prezident Susilo je zetěm generála Suharta, který se na čistkách v šedesátých letech coby vládce Indonésie podporoval. Mezinárodní organizace jako Human Rights Watch sice čistky odsoudily v řadě svých analýz, v Haagu je ale žalovat nemohou – to právo připadá pouze státům.

Indonésie navíc vyváží celou řadu surovin, například ropu, hliník nebo zemní plyn, ale i zlato nebo stříbro a je silnou muslimskou zemí, důležitou pro rovnováhu v regionu. Obchodují s ní Japonsko, Singapur i USA, není tedy v zájmu takových států si současné vedení země popudit.

Joshua Oppenheimer (39) je americký režisér žijící v Londýně, dlouhodobě se věnuje dokumentům spojeným s tématem genocidy. Jeho předchozí dokument The Globalization Tapes zkoumal roli odborů v genocidě komunistů v Indonésii.