Podle reakcí na článek Nejhorší je samota zaujal řadu čtenářů příběh energické paní Jiřiny, která se v 74 letech sestěhovala s o pět let starším kamarádem. Vyřešili tak svoje problémy s placením nájmu, jak ale energická důchodkyně přiznává, neobejde se takové soužití bez komplikací.
Paní Jiřina bydlí se svým kamarádem, především protože jsou oba vdovci a snáze se jim takto platí nájem. Mirkovi vaří, pere a uklízí, byť nejsou partnery. Doma si tím pádem prý moc neodpočine a vlastně ráda uniká do svojí kanceláře, kde v 79 letech provozuje překladatelskou firmu. Dost možn nevědomky a v malém měřítku uvedla paní Jiřina do praxe koncept, kterému se za hranicemi říká senior cohousing (seniorské spolubydlení). Jak takový cohousing vlastně funguje, jaké má výhody a proč se v Česku zatím moc neuchytil?
Jde o typ komunitního bydlení, kdy se určitá skupina lidí dohodne, že spolu třeba koupí nebo pronajme dům a mají potom soukromé i společné prostory. Kolébkou konceptu je Dánsko, kde byl první projekt uskutečněn už před více než čtyřiceti lety. Nyní takto bydlí údajně 3 ze 100 Dánů a cohousingové projekty tvoří desetinu novostaveb. WG, shared flats nebo prostě spolubydlení se už i mezi českými studenty a mladými lidmi staly běžnou cestou, jak se vypořádat s vysokým nájmem a touhou nebydlet sám. Posledních dvacet let se ale ve Skandinávii, Německu a dalších zemích objevují stále častější případy, kdy se pro podobný způsob bydlení rozhodují senioři – tak jako svým způsobem akční paní Jiřina.
Nabízí se v podstatě dvě cesty. Varianta číslo jedna: společně bydlí pouze senioři, varianta číslo dvě: mezigenerační cohousing, kdy penzisti bydlí ve společném domě např. s matkami-samoživitelkami, s nimiž si navzájem vychází vstříc v péči. Vzájemná pomoc a setkávání ostatně tvoří jeden z pilířů cohousingu – součástí sdíleného bydliště je vždy prostor, klubovna, jídelna či zahrada, kde se mohou členové „domácnosti“ setkávat. Příkladem takové komunity, a navíc velmi aktivní, je cohousingový projekt Lebensraum v Rakousku.
Anneke Hudala před časem přinesla v článku Kde domov můj reportáž o německých padesátnících, kteří se dopředu společně skládají na stavbu domu, v němž plánují v důchodu společně bydlet. A první náznaky takových snah lze zaznamenat už i v Česku. Na začátek tohoto roku byla avizována kolaudace dvou prvních projektů - Alfarezidence na Praze 3 a Zahrady v Lysé nad Labem. Zatím se ale zdá, že projekty nenašly dostatek zájemců. Jednou z mála, a možná i jedinou fungující cohousingovou komunitou v Česku je tak v současnosti komunita z Těšíkova na Olomoucku, kde od září podle jejich webových stránek sdílí bydlení tři rodiny s dětmi. „Probíhají pravidelné porady, společné činnosti, akce, radosti a padají první rozhodnutí přijatá konsensem,“ psali Těšííkovští na svém webu na podzim.
Podle sociologa z Akademie věd Tomáše Dvořáka však zatím i za hranicemi cohousing zůstává spíše okrajovou záležitostí. „Představuje to tam určitou alternativu, mainstreamové řešení seniorského bydlení ale zcela jistě ne,“ říká.
Jak naznačuje i mikrosonda paní Jiřiny, je přeci jen – a tím spíš ve vysokém věku- obtížné si najednou zvykat na bydlení se zcela novým člověkem a vzdát se části soukromí. Pokud se navíc staví zcela nový cohousingový dům, tak jako na Praze 3 či v Lysé, vyžaduje velkou důvěru a ochotu zaplatit předem nemalou částku (v případě Alfarezidence stojí metr čtvereční cohousingu 55 tisíc korun a více.).
Projekty založené na vzájemné pomoci seniorů a např. matek s dětmi zase značně spoléhají na zodpovědnost a důvěru obou stran, což může být pro nesourodě sestavené komunity, a tím spíše lidí, kteří jsou v nelehké situaci, problém. Ideálním řešením tak zůstává stav popisovaný Anneke Hudala, a sice když se domluví skupina padesátníků, kteří se dobře znají a zároveň mají finance na složení se na stavbu nového domu, ten si dispozičně navrhnou už s tím, aby jim vyhovoval i ve stáří, a pak se do něj nastěhují.
Cohousing „po česku“ tedy zatím nejspíš zůstane jen na úrovni mladých singles, pokud to ale člověk i ve vyšším věku navzdory všem nevýhodám riskne, představuje zajímavou alternativu k přeplněným domovům důchodců. Ostatně, i paní Jiřina po výčtu komplikací, které jí její mikro-cohousing přináší, připouští, že by si bez Mirka svůj byt prostě nemohla dovolit a je vlastně ráda, že spolu bydlí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
