A pak že to nejde

Britská organizace Equality nedávno zveřejnila studii, která zkoumala výsledky romských dětí z Česka a Slovenska na britských školách. Závěry potvrzují, že pokud k tomu romské děti dostanou správné podmínky, jsou schopny bez větších problémů studovat nejen na normálních základních školách, ale pokračovat i v dalším studiu.

Výzkumu, který podpořil Roma Education Fund, se účastnilo 61 dětí ve věku od 9 až 15 let a přibližně stejný počet jejich rodičů i učitelů - drtivá většina těchto žáků byla v České i Slovenské republice zařazena do zvláštních škol. Průměrné výsledky romských českých a slovenských dětí byly v matematických a čtenářských dovednostech a přírodních vědách na britských školách jen lehce podprůměrné. Je třeba si přitom uvědomit, že dotazovaní žáci žili v Británii v průměru pouze tři a půl roku, takže kromě osvojení školní látky se za tu dobu museli navíc naučit obstojně anglicky. Pouze 2 až 4 procenta všech žáků trpěla vadami v učení či přímo mentálním postižením – a to přesto, že v Česku a na Slovensku jich navštěvovalo zvláštní (resp. praktické) školy plných 85 %.  Nejméně desetina dotazovaných dětí potom v Británii studuje na vysoké škole.

Většina dotazovaných žáků zmiňovala, že v českých školách zažili psychickou i fyzickou šikanu ze strany spolužáků i učitelů – v Británii takové jednání označili na sedmi z osmi zkoumaných škol za tabu. Respondenti v Británii naopak oceňovali, že jsou učitelé ochotni dětem samostatně věnovat čas i mimo výuku a jejich rovný přístup.

Že to jde, potvrzuje i moje dvouletá zkušenost s doučováním romských dětí v kutnohorském centru Maják. Chodily tam děti, které navštěvovaly normální školy, ale jejichž rodiče buď sami neměli vzdělání, nebo zkrátka chuť sedět s nimi nad úkoly. Dělali to za ně proto studenti středních škol, mimo jiné i já. Šlo o poměrně malé komunitní centrum, takže i výsledky byly skromné, ale zažila jsem přinejmenším deset romských dětí, které sice ve většině předmětů nijak neexcelovaly, ale i díky Majáku dokončily normální základní školu. Delší dobu jsem pracovala i s Pavlem, asi čtrnáctiletým klukem, který přesvědčil svoji matku, aby mu platila denní dojíždění na střední odbornou školu v sousední Čáslavi. S němčinou nesmělý dlouhán občas dost bojoval, ale prošel bez větších problémů prvním i druhým ročníkem a byl vlastně mnohem ambicióznější než řada mých spolužáků z gymplu.

Britské zkušenosti i můj dvouletý exkurz do kutnohorského Majáku tedy jasně ukazují, že romské děti zpravidla v pohodě zvládají i normální školy, jen potřebují tu a tam víc pomoc.