Stal se ze mě vzteklý pes

Jeho kniha Hovory se spodinou je souborem rozhovorů s lidmi na sociálním okraji i morálním dně – zlodějíčky, vrahy, politruky, vězeňskými kápy, vykradači hrobů, maskérem mrtvých i hlídačem veřejných záchodků. V jejich společnosti žil Liao I-wu poté, co ho čínský režim zavřel na čtyři roky do vězení za zveřejnění básně Krveprolití, v níž zachytil hrůzy vojenského zásahu na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Přesto o sobě říká, že není politicky angažovaným autorem, ale anarchistou. Před třemi lety uprchl do německého exilu.

Prý se vám během návštěvy v Praze splnil sen, setkal jste se s Plastiky. Dokonce jste si s nimi zahrál na flétnu. 
Ano, byl jsem z toho setkání nadšený. Jako bych se ocitl zase zpátky v časoprostoru: temný sklep, vlasatí hudebníci na pódiu, v sále to burácelo… Pozvali mě na pódium a zaimprovizovali jsme si. Byla to paráda! Byli přesně takoví, jak jsem si je představoval. Dávno z nich mohli být nafoukaní páprdové zpovykaní slávou, a oni pořád hrají jako zamlada v zakouřeném sklepě. Taky jsem se tam sešel a zahrál si s Pavlem Zajíčkem, recitovali jsme společně mou báseň Krveprolití. Má krásný hlas. Doufám, že si ještě někdy zahrajeme.

Jak jste se v Číně o Plasticích dozvěděl?
Když jsem o nich četl v Číně poprvé, to bylo ve čtyřiadevadesátém, vyšel jsem z vězení a do ruky se mi dostaly Havlovy texty v čínském překladu. Tehdy jsem Havla žíznivě hltal, dozvěděl jsem se o Chartě 77, o Plasticích, o spojení hudebního undergroundu a politického disentu, velmi mě to inspirovalo. Byl jsem tehdy pod neustálým dohledem policie, toulal jsem se po hospodách a barech a snažil se vydělat si hraním na živobytí. Byla to šílená doba a vědomí, že v Československu byli lidé s podobným osudem a nevzdali to, vytrvali, mi dodávalo sílu.

Co vás vlastně přivedlo k literatuře a k psaní?
To přišlo přirozeně s mládím. Po kulturní revoluci se začaly uvolňovat poměry a do Číny se po dlouhé době začaly dostávat překlady západní literatury. Tehdy jsem si zamiloval Gins¬berga. Obraz svobodného tuláctví, který mi připadal jako ideální způsob života. Můj otec – profesor klasické čínštiny – se mě naopak snažil vést k odpovědnosti a k tradici, ale já jsem všechny čínské tradiční hodnoty zavrhoval. Tehdy bylo štěstím, že v Číně vůbec nebyly k dostání drogy, jinak by se ze mě jistě stal narkoman.

Jak jste knihy Havla, Ginsberga a jiných autorů tehdy získávali? 
Havla jsem četl až později, když jsem se dostal z vězení. Ostatní knihy v osmdesátých letech vycházely oficiálně, třeba Kundera, další můj oblíbený český spisovatel. Od chvíle, kdy jsem si přečetl Nesnesitelnou lehkost bytí, jsem toužil navštívit Prahu. Bylo to právě v osmdesátých letech, kdy byl Kundera poprvé přeložený do čínštiny. Havel ale oficiálně nikdy nevyšel a podobné to bylo dlouho i s Ginsbergem.

Po publikování básně Krveprolití vás zatkli a vše, čím jste si prošel, jste popsal v knize Moje svědectví. Dvakrát vás bachaři dohnali k sebevraždě. Jak jste o tom činu tehdy přemýšlel?
Byla to jediná možnost, jak uniknout bezmoci. Když chtěli dát bachaři někomu za vyučenou, nechali vězně s rukama spoutanýma za zády. Nemohl jste se sám najíst, jít na záchod, nemohl jste nic. V jednu chvíli jsem byl tak zdecimovaný, že jsem se rozběhl proti zdi. Chtěl jsem si rozbít hlavu. Špatně jsem ji ale nastavil, takže jsem se jen omráčil a po pár dnech mě vrátili zpátky na celu. Byl jsem frustrovaný, bylo mi šíleně. Čekal jsem, že mě ostatní vězni podpoří. Namísto toho se mi vysmáli. Chechtali se, že jsem simulant, že jsem se chtěl jenom ulít na marodku. Že kdybych se chtěl opravdu zabít, udělal bych to. Tohle byl pro mě nejotřesnější zážitek v životě – výsměch mojí zoufalé potřebě vzít si život.

Spisovatel a hudebník Liao I-wu

je jedním z nejznámějších odpůrců čínského režimu. V Praze nedávno představil překlad své knihy Hovory se spodinou. Celý rozhovor s ním najdete

v Literární příloze

, která je součástí

aktuálního Respektu 27/2013

. Dále v něm odpovídá na otázky: