Smích léčí
Smějeme se rádi a často, ale ví někdo proč vlastně? Filozofové se o význam a funkci smíchu přou už tisíce let. A vědci teď po půl století výzkumů potvrzují, že smích má pro lidskou společnost nenahraditelný význam.
Poklidný dubnový podvečer v parku na pražské Malé Straně prořízne hlasitý výbuch hlasů, který naznačuje, že kdosi se dnes dobře baví. Odvázané řehtání, hýkavý jekot, vysoké pištění a několik dalších těžko popsatelných podob smíchu vychází z podkroví Divadla Kampa. A pohled na skupinu osmi žen a dvou mužů, kteří se tu sešli na neobvyklém semináři, je neméně podivuhodný jako zvuky, jež se ozývají z oken.
Účastníci leží v kruhu na zemi na rozprostřených polštářích s hlavami u sebe. Někdo kope nohama do vzduchu, jiný se svalí na bok, další slzí, občas se někdo chytne za břicho či se plácne do stehen. Skoro všichni mají tváře červené a zpocené námahou. Desítka lidí se už patnáct minut nepřetržitě směje – a nemá k tomu vůbec žádný důvod. S přibývajícím vyčerpáním smích pomalu ustává, ale vždy jen na chvilku. Jakmile někdo znovu vyprskne, nakazí ostatní a vzedme se nová vlna. Je vysoce nakažlivá. Kuckání se brzy ozývá i z rohu místnosti, odkud bizarní dění pozoruje reportérka a fotograf Respektu – při pohledu na deset dospělých, kteří podle pokynů instruktora Petra Fridricha postupně provozují smích „prkenný“, „chrochtavý“ či „lví“ (ten spočívá v tom, že vypláznete jazyk, vykulíte oči a rukama s roztaženými prsty máváte okolo hlavy), se zkrátka nelze ubránit.
Jsme na tříhodinové lekci jógy smíchu, cvičení, jež před osmnácti lety vymyslel a pak rozšířil do celého světa indický lékař Madan Kataria. Do útulného podkroví účastníci našli cestu různými způsoby: černovláska Míla, maminka na mateřské dovolené, dala na doporučení kamarádky, Zdenku, která dlouhá léta cvičí klasickou jógu, zase zajímá všechno, co se starodávným indickým systémem nějak souvisí. Zatímco ony dvě jsou tu poprvé, zbytek skupiny tvoří „mazáci“ – instruktoři jógy, kteří už sami vyučují. A je to poznat. Zatímco zkušeným účastníkům nedělá smích na povel žádné obtíže a brzy se řehtají na celé kolo, nováčci bojují s pocity trapnosti či únavou. „Několikrát mě napadlo, že doktor Chocholoušek má pohotovost,“ rekapituluje Zdenka tříhodinovou lekci, během níž například pochodovala místností a napodobovala tučňáka honícího se za rybou. Vzpomínky na filmového psychiatra prý ale dočista odezněly, když v závěru semináře klečela na čtyřech na zemi a bečela na ostatní jako ovce. Po chvíli se v ní cosi uvolnilo, rozpaky byly rázem pryč a ji pohltil odzbrojující záchvat smíchu, až jí z očí tekly slzy.
Co vědí Inuité
Vypadá to na první pohled jako postmoderní extravagance, ale její vynálezce Madan Kataria dobře věděl, co dělá. Lékař pracující v jedné z velkých bombajských nemocnic v devadesátých letech se zájmem sledoval narůstající počet vědeckých studií o pozitivním dopadu smíchu na tělesnou kondici a duševní pohodu. Přemýšlel, jak by šlo blahodárný lék ordinovat lidem cíleně, a přišel s myšlenkou „klubů smíchu“, v nichž se lidé, jednoduše řečeno, smějí na povel. Zdá se to nelogické, protože smích obvykle považujeme za spontánní reakci, ale Kataria si brzy ověřil, že s pomocí vhodných cviků a her se lidé ve skupině po chvíli snažení přepnou do přirozeného modu a smějí se na celé kolo.
Máločím prospějeme svému tělu i duši tolik, jako když se pořádně zasmějeme.
Ostatně některé původní kultury tenhle princip dobře znají. Inuité na severu například dodnes dodržují pradávnou tradici „smíchové hry“ určené pro přečkání dlouhé a temné zimy. Dva týmy sedí proti sobě a smějí se na sebe, dokud poletuje ptačí pírko vyhozené do vzduchu. V okamžiku, kdy pero dopadne na zem, všichni zmlknou a protivníci si upřeně hledí do očí – dokud to někdo nevydrží a nevyprskne. Pak se samozřejmě přidávají ostatní.
Přestože nemáme po ruce žádné studie, které by prokazovaly souvislost mezi dlouhodobým pocitem štěstí a pravidelností smíchu, zmiňovaní Inuité patří v měření subjektivního pocitu štěstí k rekordmanům.
Navzdory nejdrsnějším životním podmínkám na planetě, jež jejich komunitu během zimy občas připravily až o třetinu členů, popisují dávní cestovatelé polární etnika jako spokojené lidi, kteří se smějí i během pohřbívání svých blízkých či ztrátě úlovku.
Ono banální – smích je lék – skutečně platí. V dějinách to ovšem tahle jednoduchá medicína vůbec neměla snadné.
Celé Téma najdete v aktuálním dvojčísle Respektu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
