S tím jsme se zrodili, tomu věříme

Aniž to často víme, některé chvíle rozhodují o životě či smrti. V případě Marie Balatové to byl moment, kdy se rozhodla sednout do auta a vydat se z Rumunska do Čech. Psal se rok 2001 a na ni přišly těžké chvíle. Měla problémy se srdcem, nemohla dýchat, nemohla spát. „Porát sem byla nemocná, porát po doktorech,“ vypráví paní Marie svojí půvabnou češtinou. „Jeden doktor mi dal takový prášky, druhej takový, že jsi z toho nic nevěděl. A nebylo to jen tak. Doktorům se mušelo něco dávat – sejra, slaninu, slepici, husu, telátko. Nejvíc ale peníze. Hodně peněz, marky. Mušelo se prodat celou krávu. I sestřičkám v nemocnici se mušelo dávat. Když jsi jim nedal peníze do kapcy, padesátku, tak si tě ani nevšimla a nechala tě na práhu.“

V srpnu 2001 už byla ze zdravotnických zařízení zase doma a nemohla ani spát. „To akorát přijela dcera na návštěvu a řekla mi – mámo, co kdybysme zkusili jet do tých Čech?“ Tento nápad se nakonec ukázal jako záchrana. Když pak paní Marie přijela po dvou letech na skok zpět do svého rodného Rovenska v horách na jihu Rumunska, vyprávěla zkoprnělým vnoučatům o zemi, kde ji doktorka při vyšetření nejen brala za ruku a mile se ptala, co jí schází, ale kde k ní dokonce lékař ve snaze o lepší odposlech srdečního tepu i přiklekl k posteli. „No, mohlo by se vám něco takovýho stát tady, v Rumunsku?“ ptala se paní Marie řečnicky lidí ve světnici a odpovědí bylo výmluvné mlčení.

Teď je Marie Balatová v té zaslíbené zemi zase, má za sebou komplikovanou operaci srdce a v Chebu pravidelně dochází na lékařské prohlídky. Kvůli této nezbytné proceduře rodná vesnice, kopce s dalekými výhledy, koňské povozy, volně pobíhající prasata, svažitá pole a další místa vzpomínek na celoživotní dřinu zůstávají tisíc kilometrů daleko. Paní Marie žije v cizím světě svých dávných předků, kde dnes její staromódní venkovská čeština a stejně staromódní pohled na svět vypadají jako z devatenáctého století. „Není to tady vono. Tam i ty švestky jsou takový dobrý, vodnatý. Tady to nemá tu vůni jako u nás na Rovensku,“ posteskne si a při myšlenkách na odloučení od domova si chvílemi popláče. Brzy se ale zase rozzáří, když začne vzpomínat. Kdysi nouzová výprava k doktorovi do Čech se sice protahuje, díky ní však pořád žije a to je teď hlavní.

Celý článek čtěte v Respektu 23/09.