Natálka v zemi bez zrcadel

Je to příběh velké nenávisti a velké lásky. Nenávisti, která jí navždy poznamenala život, a lásky, která jí pomáhá ten náklad unést. Tváří v tvář popálenému tělu dvouleté Natálie Kudrikové svého času na chvíli strnulo celé Česko. Žádnou katarzí, žádným usmířením Monteků a Kapuletů, ale tohle shakespearovské drama nekončí.

Bubák ti to udělal

„Představte si, co se nám dneska stalo,“ říká mladá žena, jen co postaví na stůl hrnky s kávou. Zážitek ji očividně trápí a potřebuje se s ním někomu svěřit. „Natálka koukala ráno z okna, po silnici šly děti ze školky. Jen o trošku větší než ona.“ Anna Siváková se na chvíli odmlčí, potlačuje pláč. „Přišla za mnou: Maminko, oni mi říkali, že jsem popálená. To jsem od ní slyšela poprvé, že je popálená. Ona neví, co se stalo, my se o tom nebavíme. Řekla jsem jí, ty nejsi popálená, máš jenom bolínka.“

Jsme v rodině „popálené Natálky“, a ačkoli dívenku samotnou si díky masmédiím vybaví pod tímhle pojmenováním snad celý národ, pro samotnou Natálku je slovo „popálená“ nové. Rodina se před ní snaží úzkostlivě tajit, co se před třemi lety, v noci z 18. na 19. dubna, v jejich domku na kraji Vítkova stalo. Pětiletá holčička neví, že oknem proletěly tři zápalné lahve a jedna začala hořet na jejím těle. Zřejmě si nepamatuje, že klečela v plamenech a volala mámu. Netuší, že když ji matka vytáhla z domu, oheň na jejím těle, potřísněném benzinem, nešel uhasit. Neví nic ani o zběsilém úprku matky a bušení na vchod nemocnice, jež je hned naproti jejímu někdejšímu domovu. Doma je tahle událost tabu, před Natálkou se nemluvilo ani o soudu se čtyřmi žháři, na který její rodiče chodili. Při zprávách, referujících o tom, že si každý ze čtveřice mladých žhářů odpyká za svůj čin dvacetiletý trest, zůstala televize v domě Sivákových vypnutá.

„Dřív nebo později se to stejně dozví,“ komentuje tu strategii Helena Jedináková, sociální pracovnice sdružení Vzájemné soužití, které rodině od samého začátku pomáhá. Fakt, že Natálka žije za ochranným valem rodiny, která ji chce uchránit před zlou pravdou, se Jedinákové moc nelíbí. Právě tohle je téma, jež se v rozhovorech obou žen často opakuje. „Kdyby se to malé řeklo hned, brala by to jako součást svého života,“ říká Helena Jedináková. „Čím později se dozví pravdu, tím těžší to pro ni může být.“ Matka ale trvá na svém: „Je ještě brzy na to, abych jí vysvětlovala takové věci. Aby měla takové věci v hlavě.“