Národní park k vašim službám

Jako by sem civilizace nikdy nevkročila. Ať se člověk podívá kamkoli, vidí jen pokroucené kmeny dubů, suťová skaliska a sporou trávu. Naproti přes údolí je to podobné, jenom stromů je víc a v podvečerním rozptýleném světle jejich koruny vytvářejí bohaté odstíny zelené. Vládne ticho přerušované praskáním větví – to se zřejmě dali do pohybu mufloni vyrušení nevítanou návštěvou. Lidé sem běžně nechodí, protože suchá skaliska jsou těžko přístupná a ani turistická značka k nim nevede.

Marian Beke (47) se ale v bezcestném terénu pohybuje s jistotou indiánského stopaře. Od mládí tady procházel nesčetněkrát. Slezl každou skalní stěnu, prozkoumal každé údolí – a stejně ho pořád baví se vracet. Když si před třemi lety poležel v nemocnici se zlomenou páteří, svoje první kroky po náročných léčebných procedurách směroval právě sem, na Křivoklátsko. „Přijel pro mě brácha a povídá, kam mě má odvézt. Tak jsem mu řekl, že chci rovnou na Modřovskou,“ vzpomíná a ukazuje přes údolí na zalesněný kopec. „Čerpám prostě odsud energii.“

Horolezec a tramp Marian Beke jezdil na Křivoklátsko od dětství, s babičkou do jedné ze dvou tisíc chat nacházejících se v údolí řeky Berounky. Po vzoru starších mužů se dal na rybaření, ale vysedávání na březích mu brzy začalo připadat málo dobrodružné, tak začal podnikat výpravy do zalesněných kopců a údolí. A dodnes tady obyvatel křivoklátské obce Roztoky tráví většinu svých víkendů; scenerie plná prudkých svahů, vodnatých potoků, drolivých skal a proměnlivých lesů mu učarovala. Stejně jako generacím dalších obdivovatelů. Už středověcí králové vyhlásili Křivoklátsko za svoje loviště, Karel Hynek Mácha oslavil romantické kvality zdejšího kraje v temném románu Křivoklad, spisovatel a rybář Ota Pavel zase ve svých povídkách zachytil přitažlivost řeky a kopců pro lidi znavené civilizací.

Celý článek si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vyjde v pondělí 8. 8. 2011.