Malí Vietnamci už jsou jako Češi

Před rokem spolu začaly učit Čechy vařit vietnamské jídlo a píšou o něm blog. „Dospěla nová generace, která je schopna Čechům naše jídla vysvětlit,“ říkají o boomu zájmu o vietnamskou kuchyni. A teď je podle nich na jejich generaci také to, aby své komunitě vybojovala fair play při pracovních pohovorech.
V Česku žijete skoro dvacet let. Na jaké mýty o Vietnamcích mezi Čechy nejčastěji narážíte?

MAI: Když jsem byla menší, tak si české děti o mně i ostatních Asijcích myslely, že každý z nás umí bojová umění. Vždycky se ptaly, jestli umím karate, kung-fu a podobně. Prostě si myslely, že je to jako ve filmech, že každý Asijec zvládá bojová umění.

THUY: Častá je stále představa „Vietnamec rovná se trhovec“. A potom se o nás říká, že jsme dobří obchodníci. Ale to není moc mýtus, to je pravda. My už to tak trochu máme v krvi – u nás potkáte v každé uličce nějaký obchod. Zákony u nás nejsou tak přísné jako tady, a když se třeba paní učitelka na venkově rozhodne, že bude prodávat školní pomůcky, tak si prostě před domem otevře malý obchůdek a žádné povolení nepotřebuje.

Jedním z největších obchodních úspěchů vietnamské komunity je zřejmě ovládnutí trhu s večerkami. Jak se to povedlo?

THUY: U nás je celkem časté, že když někdo vytvoří nějaký obchodní model a je v něm úspěšný, tak ho všichni ostatní začnou napodobovat. Nejdřív to třeba byla nehtová studia, teď večerky. Nejnověji začíná nástup bister a restaurací. Když nás tady před chvilkou pan fotograf fotil (rozhovor probíhal ve vietnamské restauraci Pho Vietnam Tuan & Lan, pozn. red.), přišla se servírka hned zeptat, co to děláme a proč fotíme, protože se bála, že jsme od konkurence a snažíme se její podnik okopírovat.

Jak se na majitele večerek dívají ostatní Vietnamci, jak si stojí v hierarchii komunity?

MAI: Tady jsme v podstatě všichni obchodníci, takže se de facto hodnotí už jen to, nakolik je kdo úspěšný, kolik vydělá. V čem podniká, není tak zásadní. Pokud jde o jednotlivá povolání, tak obecně právo, ekonomie nebo lékařství jsou u nás považovány za prestižní. Ale moc lidí v těchto oborech zatím ještě nepracuje.

Proč ne? Je pro Vietnamce obtížné, prosadit se v české společnosti v tomto typu profesí?

MAI: Obecně je to pro nás asi těžší už jen proto, že ne všichni máme české občanství. Máme většinou jen povolení k trvalému pobytu a některým zaměstnavatelům se to nemusí líbit.  Může to být třeba komplikace, pokud chce firma zaměstnance vyslat na služební cestu. S povolením k trvalému pobytu totiž máme volný pohyb jenom v rámci Schengenu, kdybychom jely do Velké Británie, musíme si požádat o vízum. Nejde ale jen o občanství – když přijdu na pohovor, tak je hned vidět, že jsem cizího původu. Většina lidí se na začátku trochu ostýchá nebo se i dívají skrz prsty.

Hodně nám usnadní, pokud se zaměříme na něco, kde se hodně pracuje s viet­namskou komunitou. Thuy teď třeba pracuje v advokátní kanceláři, která se často zaměřuje na vietnamské klienty. Tam je žádaná, protože umí vietnamsky.

THUY: Druhá varianta, která je pro nás v tuto chvíli dostupnější, je nastoupit do mezinárodní firmy, kde jsou na cizince zvyklí – máme hodně kamarádů, kteří se v nich prosadili. Stále více se Vietnamcům také daří zakládat vlastní firmy, příkladem je pan Thai Ngoc Nguyen, který je spolumajitel řetězce Sportisimo. Řada mladých Vietnamců se začíná prosazovat v designu, například módní návrhářka Nguyen Hoang Lan, jež provozuje salon La femme MiMi, nebo syn majitelky této restaurace, kde sedíme, paní Lan. Říká se mu Jackie Tran, pohybuje se ve webdesignu a má zakázky už i pro Apple. S uplatněním v českých firmách to asi bude až na naší generaci, abychom si to trochu vybojovali.