Minulou středu odpoledne stál Miroslav Kalousek ve foyer ministerstva financí před novináři v úplně jiné roli, než na jakou byl poslední tři roky zvyklý. Nebyl tady hlavním řečníkem, který s velkou chutí poučuje ostatní o tom, jak jeho úřad dobře funguje.
Tentokrát tu stál nový premiér Jiří Rusnok a Kalousek ukázněněasistoval uvedení do úřadu svého nástupce Jana Fischera. Nijak neexhiboval, neměl ironické poznámky, nezvyšoval při projevu dramaticky hlas, byl střízlivý. Pouze se spokojeně usmál, když navzdory zákazu mluvčího padla otázka, zda Fischer nebude nadržovat svým sponzorům, kteří mu zázračně rychle ihned po jmenování do funkce uhradili pětimilionový dluh.
Celý rituál dokresloval důležitý kontrast, který střídání ministrů na ministerstvu financí provází. Navzdory možná podobnému pohledu na finanční politiku státu bychom totiž těžko hledali rozdílnější typy, jež česká politika momentálně nabízí. Jan Fischer nikdy nevykazoval chuť a ambice dělat politiku, prosazovat v ní jakékoli ideje, program. Do premiérského křesla byl v roce 2009 instalovaný náhodou jako kariérní úředník a nikdy z role člověka pečlivě obhospodařujícího svoji kancelářskou kariéru nevypadl, ať už působil jako bankéř v Londýně, prezidentský kandidát nebo teď úřednický ministr financí.
Kalousek působí ve vztahu k politice jako naprostý opak. I po šesti letech v ministerské funkci, beznadějném propadu na politických žebříčcích popularity a znatelném útlumu, který celá česká pravice v současné politické krizi zažívá, srší energií a stává se nejviditelnějším oponentem prezidenta, jenž v rozporu s ústavními zvyklostmi vykročil k budování poloprezidentského systému na úkor parlamentu. Pro kritiky bývalého ministra financí to zřejmě není radostné zjištění, ale Kalousek se evidentně nevzdává a hodlá určovat tón české politiky i do budoucna.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].