Facebook lepší město neudělá

Denisa Václavová oživuje zapomenutá místa veřejného prostoru, Petr Janský hodnotí práci politiků a státní správy a Martin Hůla (alias Bonus) se jako jeden z mála zdejších rapperů vyjadřuje k otázkám, kterými Česko aktuálně žije. V mnohém se liší, ale jedno je spojuje: svou prací výrazně zasahují do českého veřejného života a prostoru.

Jak se vám dnes pracuje? Daří se vám vaše nápady realizovat snáz než dřív, nebo naopak?

MH: Hodně jsem o tom přemýšlel při přípravě výstavy knih, které typograficky a graficky připravil Zdenek Seydl. Na něm je zajímavé, jak je jeho styl dětský, až dětinský. Ale to skutečně dětské je na něm to, že neměl vůbec znormalizovaný pohled na svět. My teď „normalizací“ rozumíme nějakou historickou dobu, ale přitom procházíme intenzivní normalizací dnes. Místo toho, aby se naše představa o tom, co je dobré a špatné, co se má a co ne, rozšiřovala, naopak se zužuje, standardizuje, tedy normalizuje.

V čem je kultura méně pestrá než za totality?

MH: Působí na nás čím dál víc komerce, konzum. Tlak prodejnosti tlačí vkus k masovosti, směrem k nejnižšímu činiteli. Jako grafik vím, jaké mají klienti a nakladatelství představy a požadavky. Skvělé knižní grafiky, které Seydl i další tehdy pro běžnou masovou produkci dělali, by dnes nikdo nevydal. Seydl nemusel myslet na to, kolik se těch knih prodá.

DV: Já mám dva protichůdné pocity. Podobně jako Martin cítím, že se nám nedaří dojít tam, kam jsme chtěli. Když jsme před devatenácti lety zakládali naši neziskovku, koukali jsme za hranice a těšili se, že pestrost, prostor pro netradiční kulturní možnosti u nás bude stejný jako na Západě, kam jsme jezdili pro inspiraci. A teď vidíme, že se nám to nepovedlo, nikam nejdeme, stagnujeme, stejně jako grantová politika měst a státu, úroveň diváka, úroveň scény, úroveň kritiky.

A ten druhý pocit?

DV: To je optimismus z rostoucího počtu lidí, kteří jsou činorodí, přemýšlejí a jsou zodpovědní k vlastnímu životu. Chtějí věci kolem sebe měnit. Jsou to takové možná nenápadné žížaly v hlíně, ale pěkně ji kypří a je jich docela dost. Doufám, že odtud přijde pohyb, o kterém jsem mluvila. V tomhle ohledu jsem optimistická.

PJ: Když tu padlo slovo normalizace: trochu bych si s ním pohrál. Normalizace za minulého režimu byla podle všeho zlo. Pokud si ale jako normál vybereme Velkou Británii – politikou, státní správou, médii nebo think tanky –, mohli bychom za ni nyní být vděční. Já jsem přesvědčený, že se k tomuto normálu posouváme, byť je to dlouhodobý komplexní proces a vidím to na vlastní práci. Svět však nikdy nebude dokonalý, ani svět kultury, ani svět think tanků. Můžeme nicméně o dokonalost či ideály usilovat.