Druhý život nádraží

Někdo by řekl, že Petr Chaloupka je siderodromofil. Podle jeho přítelkyně spíš v těžší formě. „Vždycky když jedeme vlakem, na všechno zapomene a jen sleduje, jaké jsou kde cedule a jaké koleje,“ říká Eva Zemanová. Siderodromofilové, tak si říkají ti, kdo milují až zbožňují vlaky a železnici. Pětatřicetiletý dispečer v plynárně Petr Chaloupka je má rád od dětství. A teď tráví dovolenou na nádraží.

Jejich prázdninové bydlení je přímo ve výpravní budově na stanici v jihočeských Střížovicích, půl hodiny úzkokolejkou z Jindřichova Hradce. Je to tu trochu jako na modýlku železnice: stromy jsou tak zdravé, že to vypadá, že to modelář přehnal se zelenou. Všude kolem les, jen několikrát za den tady zahouká naleštěný titěrný vláček. Nádraží je úhledný domek z 19. století, pěkně podle drážních normálií, jaký se opakuje na stanicích po celé bývalé monarchii. Bývaly tu tři erární byty a pamětníci ze vsi si ještě vzpomenou, jak tam bydlely tři nádražácké rodiny – kachlová kamna paní Dvořákové si rekreanti mohou roztopit ještě dnes.

Ještě kolem druhé světové války bylo na nádraží práce dost: vypravovaly se tady vlaky z místní továrny, vozilo dřevo a lidé do práce, byla to prostě jediná brána do světa. Ještě před sto lety byla vlaková stanice stěžejním místem většiny českých vesnic a měst.

Na konci 19. století to na nádraží vypadalo zhruba jako dnes na letišti. Cestující dorazil s předstihem, podal zavazadla, dal zřízenci ke kontrole jízdenku, načež byl vpuštěn do čekárny, a to buď II. nebo III. třídy, kde vyčkal signálu staničního zvonce. Pokud cestoval přes oběd, jízdní řád mu poskytoval pauzu, během níž bylo možné pojíst v nádražní restauraci nebo si zakoupit „cestovní košíček s pokrmy“.

Na nádraží dále fungovala staniční kancelář a byty pro úředníky. Dále lampárny, reléeové sály, akumulátorovny. Na každé větší stanici byla kancelář pošty, sklady, vodárna, dílny a v nich nezbytní strojníci. Desítky zaměstnanců a metry a metry budov a pozemků. Dnes je ale celý drážní provoz mnohem menší a jednodušší, většina z toho všeho je zcela k nepotřebě.
Ani maličké nádraží ve Střížovicích nebylo už léta k ničemu. Protože je to malebná stavba ve výletnickém ráji, nebyl problém předělat ji na hotel. Ovšem co si počít jinde?

Najít dobré řešení pro tolik nepotřebného majetku, to je i pro přepečlivého hospodáře velká výzva. Většina nádraží v Česku ale patří společnosti České dráhy, a. s., která jako vynikající hospodář zrovna neproslula. Mamutí organizace vlastní asi tisíc nádraží a na nich přibližně deset tisíc objektů. Nikdo ovšem neví úplně jistě kolik. Pak jsou tu další tisíce zastávek, které patří většinou Správě železniční dopravní cesty (SŽDC). V roce 2002, kdy se ČD, a. s., a SŽDC dělily, sice byly některé objekty označeny jako nepotřebné, nyní se ale ještě jednou prověřuje, že je skutečně nelze využít. Když se ukáže, že je dráha nechce, pokusí se je prodat. Získané peníze však nepůjdou do oprav a rekonstrukcí těch nezbytných staveb, ale dotují ztráty z osobní dopravy.

Problém s nádražími je ale mnohem hlubší. Na železnici dosud neexistuje koncepce, které trati zachovat a podporovat, do kterých nádraží tudíž investovat, a která naopak zrušit či zbourat. A tak chátrají všechna.

Celý článek najdete v Respektu 28/09.