Doba tekutá

Bruce Ackerman bude příště chytřejší. Nebude na nic čekat, sbalí si pár základních věcí a bude utíkat, co mu budou nohy nebo spíše motor jeho auta stačit. Bruce Ackerman je australský údržbář a dobrovolný hasič, jehož město vloni během rozsáhlých lesních požárů v australském státě Victoria obklíčily plameny a on se musel rozhodnout, jak se zachová. Podle toho, jak jeho příběh nedávno vyprávěl americký týdeník New Yorker, pohlédl před pár měsíci smrti do očí skutečně hodně zblízka.

V Austrálii jsou velké lesní požáry časté a způsob boje s nimi má své zvláštnosti. Zatímco v jiných částech světa je běžné nařídit evakuaci a nasadit profesionální hasiče nebo armádu, u protinožců dávají požární předpisy lidem výslovně na vybranou – buď se včas evakuovat, nebo zůstat na místě a sám bojovat proti živelní pohromě. Vysoké procento Australanů díky tradici sveřepé nezávislosti volí druhou variantu – zůstávají doma a na vlastní pěst brání svůj majetek proti postupující hradbě plamenů.

Zní to trochu šíleně, ale prý to jde. Jestliže je dům a jeho okolí na oheň připravený, nevisí nad ním větve stromů a podobně, spočívá princip v tom, že neztratíte hlavu, nashromáždíte co nejvíce vody a pak, když se plameny přiblíží, běháte bez zastávky po domě a snažíte se uhasit sebemenší zárodek požáru. Dům vás chrání před výhní a stěna plamenů hnaná větrem se za běžných podmínek okolo vás prožene během několika minut. Kromě těchto dramatických okamžiků přímého střetu s živlem pak musíte především ostražitě hlídat. Většina domů totiž ve skutečnosti lehne popelem ještě před nebo teprve po přechodu ohnivé fronty – chytne od rozžhavených uhlíků roznášených větrem.

Když se tedy letos v únoru oheň přiblížil k australskému městečku Marysville, zvolil zkušený Bruce Ackerman zcela předvídatelně boj před útěkem. Zatímco větší část jeho spoluobčanů za asistence policie prchala, on kličkoval z hospody autem proti jejich proudu zpátky domů. Jako hasič již podobné požáry zažil, jenže ty letošní překonaly v Austrálii cokoli, co dosud zažil.

Na jihovýchodě země panuje už několik let zničující sucho a Victoria byla díky němu vyschlá na troud. Kromě toho ještě teploty vystoupaly na rekordní hodnoty a vanul nepříznivý vítr. Když Ackerman poprvé uviděl ohnivou stěnu nad městem, odhadoval její výšku na neuvěřitelných sto metrů. Plameny se pohybovaly tak rychle, že nikdo nevěděl, kde se požár v kterou chvíli vlastně přesně nachází. Pohroma nakonec vpadla do města netradičně ze dvou stran najednou. Když bylo po všem, spočítaly úřady, že ve Victorii vypuklo toho dne šest set lesních požárů najednou a jejich společná energie se přibližně rovnala tisíci pěti stům hirošimských atomových pum.

Boj Bruce Ackermana trval i s přípravami hodiny a vyvrcholil několika minutami pekla, kdy i zkušený hasič pochyboval, že tentokrát vyvázne. „Požár zářil rudě, jenom rudě, čistým zářivým světlem, krvavou rudou. Běhal jsem nahoru a dolů, dovnitř a ven z každé místnosti, dopředu a zpátky, s kbelíkem sem a tam,“ popisoval rozhodující chvíle o několik týdnů později, když prováděl amerického reportéra troskami svého města. Ackerman nad plameny vyhrál, ale byl toho dne jedním z mála. Jeho sousedka a dlouholetá kamarádka také odmítla dům opustit a uhořela i se svým synem. Město Marysville v podstatě zaniklo. Během nejrozsáhlejších požárů v dějinách Viktorie přišlo o život 173 lidí. Apokalypsa to musela být naprostá, některé z obětí ani nepozřely plameny, zemřely na útěku v důsledku dálkového působení silného žáru, který dokázal zapálit matrace skrze zavřená okna.

Australské úřady dnes vědí, že skončila jedna éra. V zemi se přepisují požární předpisy a kompletně se přehodnocují postupy úřadů v případech nouze. Katastrofa, jež dostala název „černá sobota“, proměnila zkušenosti shromažďované po několik generací v bezcenné vzpomínky a životní styl nepoddajných Australanů se o kousek posunul. Sám hasič Bruce Ackerman na otázku New Yorkeru, jak by se zachoval příště, jenom zdvihl v obscénním gestu prostředníček. „Jestli bych utekl, nebo zůstal? Věřte mi, příště bych byl první, kdo by mazal odtamtud!“

Celý článek najdete v Respektu 50/09.