Školy nejsou vysavače. Žebříčky a srovnávání jsou cestou do pedagogického pekla

Zatímco média řeší dezinfekci školních jídelen, roušky a rozestupy ve třídách, na webu ministerstva školství mezi dalšími novinkami příštího školního roku vyšly - veřejností nepovšimnuty - tyto podivuhodné věty: Nově se také rozšiřuje okruh údajů, které se o přijímacích a maturitních zkouškách smí zveřejňovat (například srovnání výsledků mezi školami). Podobně se budou zveřejňovat také informace týkající se jednotné přijímací zkoušky.

Opravdu to znamená, že ministerstvo chce nově zveřejňovat to, co po léta odmítalo? Tedy žebříčky škol podle výsledků maturitních a přijímacích testů? Byla by to velká kuriozita ve chvíli, kdy neproduktivnost srovnávání mezi žáky už léta uznává nejen pedagogická věda, ale dnes i podstatná část učitelské veřejnosti.

Ostatně můžeme si to přečíst každý druhý den v nějakém rozhovoru s učitelkou či učitelem. Pravidelně vysvětlují, že žák má srovnávat svůj vlastní výkon… se svým vlastním výkonem před rokem či před týdnem. Pokud vnímá, že se zlepšuje, motivuje ho to k práci. Naopak, pokud učitel srovnává žáky mezi sebou, má to hned dvojí negativní efekt.

Ti, co jsou častěji na špici a chváleni, začnou být nafoukaní a některé to vede jednak k povýšenosti, jednak ke zlenivění. A u těch, co se ocitají příliš často na chvostu podobného srovnání, to spolehlivě vede ke ztrátě motivace. Proč se snažit, když mi stejně vždycky nakonec řeknou, že jsem „blbej a poslední“. Děti se samozřejmě i tak mezi sebou dál srovnávají, ale opravdu není rozumné na tomhle principu postavit motivační program pro třídu.

A na úrovni škol je to prakticky totéž. I z toho důvodu po léta jak Cermat, tak ministerstvo konzistentně odmítaly zveřejňovat žebříčky škol.  Za prvé proto, že vzhledem k volitelným zkouškám u maturit, respektive různému počtu dětí u přijímaček, nejsou data plně srovnatelná. Za druhé proto, že samotné výsledky testů vypovídají jen velmi omezeně o kvalitě školy a o tom, co a jak se tam učí. Za třetí pak proto, že pokud by se srovnávalo podle testů, školy definitivně začnou orientovat výuku jen na zvládnutí testů.

Za čtvrté pak proto, že je to nefér vůči školám, kam chodí žáci s nějakým problémem, ať už je důvod regionální (kraj či městská část s méně vzdělanými rodiči) nebo oborový (na některé obory dobře prospívající žáci prostě nechodí). Nějakou dobu se uvažovalo o takzvaném „měření přidané hodnoty“, tedy že by se měřilo pomocí testů, o kolik se za dobu školní docházky zlepšili žáci té které školy. Ale to je věc mimořádně komplikovaná a nikdy se s tímhle pokusem ani nezačalo.

Takže jak máme těm kryptickým větám rozumět? Samozřejmě, rodiče, krajská zastupitelstva a média po takových datech, srovnáních a žebříčcích hladově skočí. Konečně víme, kam dát své dítě: na tu školu, která je v žebříčku první. Konečně víme, kterou školu zrušit: přece tu, která je v žebříčku poslední. Konečně máme co dát na titulku, to každého zajímá. Ale školy opravdu nejsou vysavač nebo fritéza v dTestu. Tam se přesně takhle chováme. Díváme se na první dva tři v pořadí, jen málokdo zkoumá podrobněji, proč se ten či onen výrobek ocitl v polovině tabulky.

Je tohle záměr ministerstva? Náš vzdělávací systém je kvůli struktuře regionálního školství, které fakticky řídí obce a kraje, mimořádně decentralizovaný, chaotický a trpící velkými regionálními rozdíly. Opravdu si někdo myslí, že to zlepšíme publikováním „srovnání výsledků mezi školami“? Jak to dopadne, víme už dnes. Odpad, kterému pravidelně sdělujeme, že je odpad… se jím dříve nebo později opravdu stane. Ale my máme dětem a školám pomáhat, ne vyrábět další odpadlíky.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin