Kdo nahradí Václava Havla

Co jiného se dá taky čekat od dramatika, který na přelomu let 1989–1990 často navštěvoval redakci tohoto listu (přesně řečeno jeho předchůdce Informačního servisu), než že pro časopis, který mu byl blízký, ušije nějaký absurdní scénář pro psaní nekrologu na něj samotného.

Kolegové se nicméně pustili do zvláštního vydání – vyjde v pátek – a já s panem Patizonem přemýšlíme, co si počít s tím prázdnem, které se před námi najednou otevřelo. Po Václavu Havlovi samozřejmě. Tak vzpomínáme na těch pár chvilek, které jsme s tímto mužem strávili. A přemýšlíme, co smrt občana Havla symbolizuje.

V posledních letech odešlo víc lidí, kteří mě inspirovali v občanském i profesním životě. Nedávno Ivan Jirous. Loni Otakar Motejl, ještě před ním Vojtěch Cepl nebo Jan Vladislav. A samozřejmě Ivan Medek. Všichni symbolizovali svobodu, velkorysost, trpělivost, prostě vlastnosti, které se cenily ve světě, v němž jsme žili. Minulý čas je na místě. Žili. Symboly slov zlo či dobro byly občansky rozeznatelné, lidské postoje sice neznamenaly nějaké absolutní naplnění významů těchto slov, ale byly stejně srozumitelné jako to, že v zimě nosíme teplé oblečení.

Svět se ale změnil. Pan Patizon mě upozorňuje, abych zdůraznil, že vůbec ne k horšímu. Prostě je jinde, než byl před lety. Což není žádný objev a nikdy nebyl. Jednoduše, přišla globalizace, aniž bychom na ni byli připraveni. Systém se někam rozjel a my se ho učíme zvládat. Zatím to příliš neumíme, zákonodárci (a tím mám na mysli i ty neformální tvůrce hodnot, jakým byl právě Václav Havel) neumí pojmenovat všechna ta kouzla s penězi včas a jen klopýtají za finančníky - ve stavění ochranných norem - i v mezích hranic svých států. V globálním světě jsou zákonodárci proti finančním trhům zatím bez šancí.

Tohle je svět, ze kterého odešel Havel. Jeho smrt najednou velmi ostře upozornila, že je nutné, abychom si našli osobnosti, které budou umět popsat současný svět tak dobře, jako dokázal popsat Havel ten minulý. „Prostě je to na nás, už definitivně,“ říká pan Patizon. Tím nemyslí zdaleka jen nás dva.

Tak tolik ke světu po Havlovi a teď ty vzpomínky. V disentu jsem se s VH sešel párkrát a mezi čtyřma očima jsem s ním nikdy nemluvil. V prosinci 1989 začal Václav Havel po večerech docházet – společně s Jiřím Křižanem, Honzou Rumlem a Sašou Vondrou a někdy i dalšími – do Nezávislého tiskového střediska, vydavatele Informačního servisu a posléze Respektu. Vždy nám pověděli, co se dělo v Občanském fóru, VH už tehdy upozorňoval, že by se mělo něco udělat s Václavem Klausem, trochu jej přibrzdit. Nějak nám to nevyšlo.

Začátkem ledna 1990 jsem letěl už s prezidentem Havlem do Bratislavy. Sice jako novinář, ale jako jediný novinář, a tak jsem se stal nějak na Slovensku součástí oficiální delegace a seděl jsem třeba za vlaječkou na bratislavském Hradě proti tamním politickým špičkám. Co se tehdy dojednalo, nesmím do smrti prozradit.

Na představení v tamním Národním divadle mě už s prezidentem nepustili, neměl jsem oblek. V devítičlenné oficiální delegaci jsme byli takoví tři. „Važ si, že se nemusíš oblékat do toho mundúru,“ řekl mi Havel před představením, když se do obleku soukal. Tím ponaučením se řídím dodnes. Výjimkou jsou svatby, pohřby a někdy soudy.

Pak byla večeře se slovenskými celebritami. V jedenáct večer se Havel rozhodl, že se okamžitě vracíme do Prahy. Bylo mu najednou protivné spát v hotelu, který do té doby sloužil pouze komunistickým pohlavárům. Tak prezidentovi vysvětlili, že jeho přejezd na letiště není jen přejezdem, ale rozsáhlou bezpečnostní akcí, kterou tak najednou nestihnou zorganizovat. A už vůbec nestihnou připravit letadlo.

Takže jsme skončili v baru papalášského hotelu Bórik. Prezident u stolu s Magdou Vašáryovou a Věrou Čáslavskou. Chtěl jsem jít spát, ale někým mi bylo řečeno, že se nesluší opouštět lokál dřív, než to udělá prezident. Tak jsme hráli s Michaelem Kocábem, Jirkou Křižanem a Tomki Němcem poker. Bank nakonec schrábl Kocáb. Skoro dvě stě korun, což byly na tu dobu velké peníze. Nikdy později jsem o takovou sumu nehrál. Spal jsem sám v apartmá dvakrát větším, než byl byt obývaný v tu dobu (i dnes) mou rodinou.

Ráno jsme odletěli. Cosi jsem o té cestě napsal, ale myslím, že to ani nevyšlo. Druhý den jsem šel brousit parkety. Byl jsem stále ještě zaměstnán u státního podniku Úklid, nezávislá novinařina se dělala ještě zadarmo a já se musel ve firmě aspoň ukázat, abych dostal nějakou výplatu. Jeden den člen nejvyšší státní delegace, druhý den brusič parket. Líbila se mi ta absurdita a Havlovi taky.

Do prvních svobodných voleb pak Václav Havel jako prezident navštívil Respekt ještě dvakrát, vždy nečekaně a bez ohlášení a vzbudil tím na ulici i v redakci poprask a – aniž by to tušil – dělal nám tak velké píár. Přitom mu bylo jen smutno. To je mi teď taky.