Článek o Janu Mukařovském ve mně vzbudil přinejmenším rozpaky. Sám nemám daleko k radikálním soudům, a tak nechávám stranou hodnocení morální stránky Mukařovského osobnosti. Musím se však ohradit ke způsobu, jakým Pavel Kosatík interpretuje a předkládá čtenářům vhled do Mukařovského strukturalistického myšlení.
Nešetrně totiž zaměňuje specifický pražský strukturalismus s ruským formalismem, tedy řekněme jakýmsi vulgárním strukturalismem nebo protostrukturalismem. Autor článku uvádí tvrzení strukturalistů, že „zkoumat se má jen dílo samo bez vztahů k prostoru a času“. Právě Jan Mukařovský byl tím myslitelem, který do strukturní literární teorie vnáší termíny estetické funkce, normy a hodnoty jako sociálních faktů, tedy uvažuje o uměleckém díle jako o něčem, co v závislosti na čase a prostoru vždy nabývá nějakých nových konkrétních významů! Pavel Kosatík se tak ve svém medailonku odpichuje od zásadně nepřesného, ba špatného tvrzení. Správně sice upozorňuje na, řekněme, reakční povahu strukturalismu vzhledem k předcházejícímu pozitivismu, poměrně správně pracuje s pojmy struktura a systém, kacířsky ale užívá pojmu účel namísto pro Pražský lingvistický kroužek (PLK) zásadní funkce. Vytváří tak silně zkreslený obraz literárního teoretika, kterému česká literárněvědná škola vděčí za svou, s prominutím, identitu. Jana Mukařovského, jednu z vůdčích osobností PLK a tvůrce nikoli ucelené estetické teorie, jak článek uvádí, ale zajímavě neuceleného a dodnes aktuálního okruhu teoretických textů, je dlužno hlavně recipovat.
Je nesporně záslužné Mukařovského připomenout, a to včetně jeho skvrn, je ale také nesporně trestuhodné pouštět se do interpretace systému, o němž mám povědomí víceméně příručkové!
Michal Hořejší
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
