V dějinách české kultury není člověka hodnějšího opovržení než Jan Mukařovský, jeho jméno je hanebnost sama, nikdo si nenamlouvej opak, není možné v něm zachránit ani učitele ani vědce ani Čecha ani člověka.“ Sotvakdy se v českém jazyce zrodila strašnější kletba než tato, pocházející z pamětí Václava Černého. O jejich pisateli je známo, že uměl křivdit – zvlášť oponentům o tolik odlišným, jako byl jeho o čtrnáct let starší univerzitní kolega. Černý šel světem jako španělský hidalgo a sváděl své literární zápasy před publikem sám, zatímco Mukařovský se – pro Černého ne zcela srozumitelně – skryl pod ochranou kolektivu, Pražského lingvistického kroužku. Za druhé světové války, kdy český vzdělanec podle Černého měl tak jako vždy jít příkladem a zapojit se do odboje, se Mukařovský na sedm roků odmlčel. Jejich životy se však rozešly zejména po únoru 1948, kdy režim, který Mukařovského vyzdvihl, Černého zlikvidoval.
Svět, to jsou struktury
Humanisticky orientovaní vědci záviděli přírodovědcům průzračné pravdy jejich nauk od doby, kdy Newton vylíčil vesmír prostě a jasně jako kulečník – a nepřestali o ně usilovat ani poté, co Einsteinovy a další objevy tuto představu zkomplikovaly. Mít tak metodu, která by zafungovala stejně za všech okolností! Jedním z nejheroičtějších pokusů o nalezení této metody se v minulém…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu