Jak léčit a přežít

RESPEKT 44/2010

Molière nebyl první ani poslední, kdo si tropil posměch z nadutosti, hlouposti a chamtivosti lékařů. Média informují o necitlivosti vůči pacientům, o arogantním chování, o úplatnosti, o neschopnosti nebo nevůli řádně hospodařit. O chybách lékařů, které odnášejí nemocní, a o stavovské solidaritě, jež brání nápravě.

Přestože tisk rád baví veřejnost chybami a poklesky lékařů, prestiž lékařského povolání je stále výjimečná. Nezpůsobují ji ani romány z lékařského prostředí, ani Nemocnice na kraji města či Ordinace v růžové zahradě. Kdokoli z nás se může dopustit chyb, a to i z toho, co se nám vyčítá, jsou to však výjimky. Prestiž lékařů u veřejnosti je dána jednoduchými pravdami. Jsme to my, lékaři, kdo nese každý den a celý profesionální život odpovědnost za život a zdraví jiných. Nikdo jiný není stále vystavován takovému tlaku na správnost rozhodování, které musí obstát nejen před soudy, ale i před vlastním svědomím, a to zejména.

Nikdy nesmíme upřednostnit svůj zájem před zájmem pacienta, nemůžeme nemocného nechat bez pomoci. Musíme se stále vzdělávat, nemůžeme si dovolit neznat. Zamlada pracujeme od rána do večera za směšný plat, později máme příjem lepší, i tak však mnohem nižší než právníci, manažeři, bankéři (je jejich práce pro společnost skutečně důležitější než naše?). Tlak na nás nikdy nepolevuje a roste s odpovědností. Společnost od nás očekává, že budeme působit ve prospěch pacientů, bez ohledu na své pohodlí a osobní zájmy. A my tak činíme. Lékař nemůže být dobrým lékařem, pokud není vysoce motivován. A většinou jsme dobrými lékaři.

Neurolog a prorektor Masarykovy univerzity prof. MUDr. Ivan Rektor, CSc.