Tahle země není pro děti

Tentokrát to bude příspěvek z (ne)oblíbeného cyklu, který pracovně nazývám „Já jsem to říkala“. Mohla bych v něm mít zálibu z egoistických důvodů – protože někdy zkrátka dojde na moje slova, která v době jejich vyslovení zhusta nejsou brána úplně vážně. Namísto pocitu zadostiučinění se však dostaví spíše hořkost, protože v určitých otázkách bych se raději mýlila.

Na konci ledna jsme s kolegyní Zuzanou Machálkovou ve Výtahu Respektu řešily, že po čtyřiatřiceti letech od okamžiku, kdy jsme se k tomu jako země zavázali, se konečně podařilo schválit zřízení specializovaného veřejného ochránce práv dětí. Přesněji – tehdy prošla novela zákona Poslaneckou sněmovnou, následně ji schválil Senát a v polovině března podepsal prezident.

Funkce dětského ombudsmana či ombudsmanky má vzniknout od 1. července a slibuje přidat silný hlas do systému ochrany dětí, v němž má Česko stále značné mezery. Kromě toho, že bude řešit případy konkrétních dětí, bude mít také možnost vstupovat do soudních řízení nebo se vymezit vůči pochybením jiných aktérů.

Například když orgánu sociálně-právní ochrany dětí trvá příliš dlouho, než najde náhradní rodinu pro opuštěné dítě, protože víme, že zejména v prvních měsících a rocích života je klíčové, aby nezůstalo zapomenuté a opuštěné v nemocnici. Plus nová funkce slibuje mimořádně zajímavé novinky, kdy k rozhodování o dětech budou přizvány – pozor – přímo děti samotné, a to ve formě poradního orgánu.