Údolím zaduněla exploze a po zádech nás pleskla tlaková vlna. Chlapi z lomů odpálili triumfální petardu. Máme hotovo, mačkáme se do záběru a pózujeme před výsledkem dvouměsíční práce – čtrnáct metrů vysokou hranicí z větví jalovce a vřesovce. Osekali jsme ji mačetami do tvaru elegantního válce. Je to nebezpečná práce ve výšce, stavitelé se poutají ke středovému kmeni, který je osou hranice i našeho světa horalů v Gorfiglianu, vesnici v Apuánských Alpách, 70 kilometrů severně od Pisy. Je 24. prosince a já se stal jedním ze stavitelů. Připravuji otepi k vytažení na hranici, klučím ostružiny a sekám dříví.
Jak je tento zvyk starý? „Je to předkřesťanská a předřímská tradice, původně oslava zimního slunovratu,“ odpověděl mi Andrea, koordinátor naší party.
V šest zahlaholily kostelní zvony a my vrazili pochodně do hranice, kterou spolkly plameny jako nenasytný liliový květ. Stojím mezi ohnivci a konstatuji: „Stojí za to vyměnit dva měsíce dřiny za tuhle hodinu.“ Halekají: „Hodinu? Deset minut! Začátek je nejlepší!“
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
