Občas mi píšou kamarádi z Buenos Aires. Prožil jsem tam dva roky a někdy v duchu procházím čtvrtěmi Recoleta a Retiro, kde jsem se pohyboval nejvíc. Dávám si kávu v kanceláři a dívám se velkým proskleným oknem mrakodrapu v Puerto Madero na přístav, kam přijíždějí lodě, které pendlují mezi Argentinou a Uruguayí. Procházím se po parcích a muzeích. A v ulicích kvetou žakarandy.
Teď je to rok, co do úřadu prezidenta nastoupil Javier Milei a převzal Argentinu ve stavu, kdy už byla v podstatě po smrti. Už v té době jsem si říkal, jaká vášeň asi žene toho chlapíka do úkolu, který v současném světě nemá srovnání. Snad jen prezident Zelenskyj to má horší, ale ten s tím asi nepočítal.
Milei omezil vládní výdaje a posunul HDP země do záporných hodnot. Za cenu posunutí poloviny populace za hranice chudoby srazil inflaci k jednotkám procent. Ta se pohybovala v řádech stovek v době, kdy přebíral funkci. A přestože v předvolební kampani tvrdil, že provede „dolarizaci“ země, nakonec se přiklonil k argentinskému pesu a nechal centrální banku na pokoji. Z dvaceti dvou ministerstev udělal devět. Nevrhnul se do náruče BRICS, jak se mnozí proruští komentátoři ve světě i v Česku těšili, ale naopak dal jasně najevo orientaci na USA. Jasně také podpořil Ukrajinu a Izrael a na podzim 2024 předložil zákonodárcům vyrovnaný rozpočet na rok 2025.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
