Proměnil se vám nějak vlivem současných globálních krizí hudební či filmový vkus, případně jak?

Bude to znít asi idealisticky, ale já věřím v kulturu a umění, je to důkaz, že ať se děje cokoli, nejsme jen stroje na zabíjení. Takže mně osobně přijde i teď poslech tklivé hudby nebo drásající film v kině jako pozitivní záležitost – ukazuje to, že podobné emoce v sobě má i někdo další, že nevymizela citlivost. A vybírám si podle příležitosti, na horory se nedívám nikdy a ani dechovkou bych se dobrovolně netrápila (s respektem všem, kdo ji poslouchají). Záleží, jestli chci odpočívat, pak preferuju detektivku s dobrým koncem, nebo jestli se chci vystavit něčemu, co mě víc zasáhne. Pak na mě spolehlivě funguje třeba Šostakovič, ale i skladby elektronické dvojky Bicep.

Hudební a filmový vkus se mi vlivem současných krizí neproměnil, tvořil se tak dlouho, že asi není možné, aby ho najednou změnila jiná situace ve světě. Spíš mě teď ve filmech zaujmou momenty, kdy postava ví, že čas se krátí, a musí se rozhodnout, co je důležité ještě udělat a říct. Před pár dny mě takhle najednou úplně uzemnily některé scény ve starém filmu s Anthonym Hopkinsem Seznamte se, Joe Black. Slova, měnící se výraz tváře, nepatrná gesta.Jinak jsem ráda poslouchala hudbu nebo podcasty doma nebo při cestách po městě. Ale v poslední době po každodenní ranní dávce zpráv raději poslouchám zvuky města nebo přírody a pozoruju ještě vlastně docela klidný život kolem sebe. Tady a teď, najednou tohle slovní spojení není fráze.

U filmů u sebe pozoruju dva trendy. Jednak se vyhýbám produkci z posledních 5–10 let. Mám podezření, že se mě kdosi snaží vychovávat. A zároveň se vyhýbám krvákům. Stále víc nabývám přesvědčení, že to jsou únikové věci pro znuděné, blahobytné publikum v zemích, kde jsou války a násilí něčím exoticky vzdáleným, a tudíž atraktivním. Když mám čas na sledování filmů, pouštím si Simpsonovy, Přátele nebo československé detektivky s Hrušínským. Taky jsem si oblíbil mluvené slovo, staré věci namluvené Adamírou. Hudbu poslouchám ve stylu všehochuť, teď třeba soundtrack z Kingdom Come: Deliverance, Daft Punk, Oceán, Kuře v hodinkách a československý pop z šedesátých let.

Moje prožívání okolního světa (a obavy) ovlivnilo víc než třeba blízká válka narození dcery. To zesiluje emoce a neguje můj vrozený klid a získaný cynismus. Jejím prizmatem vidím krize. Při uspávání jí zpívám Pyramid Song od Radiohead, což je jedna z těch písní, které člověku plně umožní ponořit se do své melancholie. Hudba pro mě vždycky byla katalyzátorem emocí, ne potlačovatelem. A hudba je pro jejich prožití i pro mě vhodný prostředek. Film je složitější. Horory a krvavé filmy i seriály nemám rád dlouhodobě a vyhýbám se jim už roky. Teď omezuji i různá dramata a podobnou tvorbu. Je pravda, že dramatu je dost v tom, co musím sledovat pracovně. Nedělám to úplně vědomě, jen se nechci ponořovat do temných vod, když to není nutné.