Český fotbal už není stoka, prožívá renesanci
Obrodu českého fotbalu dokládá zájem fanoušků, byznysmenů i předsedy vlády
Když mi bylo třináct let a začal jsem pozorněji sledovat fotbal, zrovna v Praze unesli majitele klubu Viktoria Plzeň a už ho nikdo nikdy nenašel. Policie únos dávala do souvislosti s jeho funkcí místopředsedy Českomoravského fotbalového svazu a nikoho to tenkrát moc nepřekvapovalo. Psal se rok 2010, české kopané pevně vládl nechvalně známý rozhodčí Roman Berbr, který znal výsledky zápasů už týden dopředu, a do čela fotbalového svazu se pomalu chystal Miroslav Pelta, letos v září po dlouhém procesu zatím nepravomocně odsouzený k pěti letům za manipulace se sportovními dotacemi.
Místní kopanou ovládali v převážné většině šíbři, nikdo příčetný se do vlastnictví klubu nebo do vedení fotbalové asociace nehrnul. A fanoušci to cítili také, na stadiony nechodili, celkově byla tehdejší Gambrinus liga na nízké úrovni, klubům se nedařilo ani v evropských pohárech a skauti z věhlasnějších evropských klubů měli čím dál méně důvodů zavítat na zápasy české ligy.
Od té doby se český fotbal viditelně posunul, systematická práce klubů s fanoušky, odbornější přístup k budování týmů a alespoň částečné vyčištění od šíbrů se vyplácí. Odlišnost dnešní situace od „starých časů“ jde asi nejlépe ilustrovat na zájmu tuzemských úspěšných podnikatelů o kluby ze dvou nejvyšších soutěží, hned několik manšaftů za poslední rok změnilo majitele a u dalších se o tom jedná. Na fotbale se přitom stále nedá příliš vydělat, jak by vám potvrdil třeba majitel pražské Sparty Daniel Křetínský, vidina zisku tak české boháče neláká.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu