Král vesnic. Rohony vnáší do rapu svět hospod, kulturáků a nedělních fotbalů

Celou jednu stěnu obývacího pokoje tvoří velká okna, z nichž je vidět přes ulicí až na kraj městyse Stařeč, a odtud dále do polí, za nimiž se zvedají mírné kopečky. Někde ještě svítí pozůstatky vánočních dekorací, a kam oko dohlédne, tam vládne naprostý klid. „Po každém neúspěchu jsem se vždycky vracel sem domů a tady se restartoval,“ říká Adam Rohony spokojeně.

Do domu, v němž prožil dětství a který zůstával po rozvodu rodičů roky prázdný, se znovu nastěhoval loni. Zrovna skončil se studiem, protloukal se v Praze, živil se brigádami jako kurýr a nevěděl, co bude dělat. Pokoušel se prosadit se svým rapem tak, aby mu vydělával, ale zjišťoval, že to nikam nevede. Otravovalo ho pozlátko pražské rapové scény a doléhalo na něj vyčerpání. „Připadal jsem si jak v kleštích a návrat do Starče pro mě byl vysvobozením,“ popisuje rozpoložení, v němž opět zakotvil na rodném Třebíčsku. Začal nejen pracovat jako číšník v otcově hospodě, ale také psát úplně nový rap.

Právě ve spoře zařízeném obýváku rodného domu, kde na stěnách visí reprodukce surrealistů, které tu zbyly po rodičích, a prázdnému prostoru dominuje jen vestavěný krb a fungl nový automat na šipky, natočil album Superfly. A je to nejen jeho pocta domovu a vesnickým kořenům, ale také naprosto přelomová nahrávka tuzemského rapu a jedna z nejvýraznějších loňských desek vůbec. Vyměnil na ní nejednoznačné texty za zcela konkrétní výjevy ze světa vesnických hospod a nedělních fotbalových zápasů. Místo obvyklého pošilhávání po bohatství a oslavování luxusu se v jeho rapu prolíná zemitost s kýčem a přiznaný špatný vkus s ryzostí.

Tomu odpovídají četné hudební a textové citace, které si nehrají na Ameriku, ale naopak čerpají z playlistů zdejších rockových rádií, bigbítových tancovaček, trampských písní nebo ze zvuku eurodanceových skladeb, jaké znějí u kolotočů. Rohonyho rap má v sobě vtip a šmrnc, který funguje na TikToku, kde se mu daří jako žádnému jinému českému rapperovi, a oslovuje zde nejmladší publikum. Současně jeho chytré zacházení s oldies hity vyhovuje i posluchačstvu střední generace. „Jsem z vesnice, a ne z ulice. Mám vysokou školu, stejně radši pivo točím,“ rapuje v tracku U Hřiště 380 a je to přesně ten okamžik, kdy se jeho autentická životní zkušenost prolíná s výbavou vystudovaného umělce.

Šipky hraju líp než otec

„Kořeny jsou pro mě hrozně důležité a vždycky jsem se tu cítil nejvíc komfortně,“ nedá na Stařeč dopustit pětadvacetiletý rapper. Není to poprvé, co tu vymyslel, jak začít znovu a jinak. Mezi šestým a šestnáctým rokem se pro něj vše točilo kolem fotbalu. Hrál za Třebíč, Brno i Jihlavu, věnoval tomu veškerý čas, ovšem série zranění mu znemožnila pokračovat v profesionální dráze. „Bylo to pro mě obrovské zklamání a obrečel jsem to,“ vzpomíná na dospívání.

Dokázal se však přeorientovat: podchytil své výtvarné zájmy a nastoupil na Střední uměleckoprůmyslovou školu Jihlava-Helenín. „Byl jsem tam nejdřív za hroznýho pablba,“ popisuje, jak se z fotbalového prostředí dlouze adaptoval na umělecké. Nakonec se mu to však podařilo a dál pak pokračoval ve studiu designu na Fakultě umění na Ostravské univerzitě. Právě tam se potkal se starším spolužákem Lukášem Zálešákem a pustili se do dlouhodobé spolupráce na tvorbě rapu. Zálešák jako výtvarný umělec, který dohlíží na vizuální stránku, Rohony jako rapper.

„Nikdy jsem rap pořádně nesledoval a neposlouchal. Taky jsem nebyl extra velký čtenář, ale dostala se mi do ruky kniha Zpěvy staré Číny,“ popisuje Rohony, jak letitý výběr parafrázované starověké a středověké čínské poezie od Bohumila Mathesia inspiroval jeho prvotní metaforické textařství.