Covid, bílé místo v paměti

Na rentgenových snímcích plic covidových pacientů s vážným průběhem jsou rozsáhlé světlé oblasti odumřelé tkáně. A s odstupem pěti let od prvních případů nemoci – objevily se v Číně v prosinci 2019 – se zdá, jako by podobná bílá místa vytvořil virus také v naší paměti. Covidová léta v ní představují bolavou oblast, jíž se vyhýbáme. A pokud na ně vzpomeneme, převládá pocit, že protiepidemická opatření přijímaná v Česku byla většinou zbytečná, chaotická, přehnaná a že nenávratně poškodila duševní zdraví českých dětí, které nemohly chodit do škol.

To je do jisté míry pravda. Ministři zdravotnictví se v Česku střídali jako svatí na orloji, počínaje Adamem Vojtěchem, který si sice počínal poměrně profesionálně, ale bál se vzepřít rozmarům premiéra Babiše, který mu třeba koncem léta 2020 zakazoval znovu zavést nošení roušek ve školách či obchodech; přes Romana Prymulu, jenž porušil svoje vlastní protiepidemická opatření, nebo prezidentem Zemanem prosazovaného Petra Arenbergera, který chtěl nasadit v Evropě neschválenou ruskou vakcínu Sputnik. Navrhovaná měkčí opatření jako povinné respirátory nebo testování žáků ve školách vláda často zaváděla pozdě, změkčovala je oproti vědeckým doporučením nebo úplně ignorovala. Následný lockdown, ničící ekonomiku i psychiku lidí, pak musel trvat zbytečně dlouho.

Hlavní problém, jak se dnes s odstupem jeví, byl ale v určitém myšlenkovém klimatu vládnoucím v odborných kruzích na ministerstvu zdravotnictví i mimo něj. Odborníci, k nimž patří například i bývalý ministr zdravotnictví Jan Blatný, jako by nevěřili, že chytré strategie obrany proti nemoci osvědčené v zahraničí – pečlivé testování v práci i jinde, důsledné vymáhání izolace nemocných a podobně – mají smysl. Česko má dobré, dokonce naddimenzované zdravotnictví, jehož úplný kolaps nehrozí, virus beztak projde celou Evropou, tak proč se vůbec snažit – zhruba takto uvažovali.