Jak jsme vzorkovali v průmyslovém Rustavi

Ráno vyrážíme ze Tbilisi dřív, protože dneska začíná škola, vyhneme se tak dopravní špičce. Na jednom ze sídlišť v Rustavi vyzvedáváme místní aktivistku, která nám pomáhá se vzorkováním. Město má v krvi, žije tu celý život. Město je poměrně mladé, ale přesto působí bezútěšně. Sídliště, na kterém bydlí, vzniklo jako jedno z těch, které mělo sloužit pro dělníky pracující v rozsáhlé průmyslové zóně. V současné době je to i přes vysokou nezaměstnanost a z ní plynoucího vylidňování čtvrté nejhustěji obydlené město v Gruzii.

Naše průvodkyně nás zavede do své kanceláře na jedné z hlavních tříd v Rustavi, kde se od rána do večera prohánějí auta. Setkáváme se s rybáři, kteří v Rustavi bojují proti ničení ekosystému řeky a lovení ryb elektrickým proudem. S jejich pomocí získáváme cenné informace o rybách, které nachytali, a hned je zapisujeme do protokolů, označujeme vzorkovnice a ukládáme do nich části ryb, které budeme analyzovat. Zabralo to poměrně hodně času, ale máme ještě pestrý program před sebou, takže vyrážíme vzorkovat dětská hřiště. 

Mezi sídlišti se jich najde docela dost, na některých se setkáváme s místními, kteří se na nás dívají podezřívavě, protože na hřiště, kam chodí se svými dětmi, přijdeme v rukavicích a odnášíme si vzorky půdy. Takových míst v Rustavi objedeme víc, jedno z nich je i to, kam chodí naše průvodkyně se svými dětmi. Později po poledni už jsme poněkud vyčerpaní a rádi zapadneme na oběd do restaurace. Stůl se zaplní a většina jídla se sdílí, vegetariáni to mají trochu složitější, ale vždy se najde místo pro opečené brambory s kyselou tkemali omáčkou a salát s ořechy. Po obědě doplňuje část našeho týmu energii kávou, fotograf se na chvíli ztratí, aby zachytil atmosféru města, a pak se vydáváme do průmyslové zóny. To už je jiná. Po cestě potkáváme komín, ze kterého vychází téměř černý kouř. Naše průvodkyně ho fotí a ihned podnik nahlašuje instituci, která se stará o životní prostředí.