Pozornost politiků k mladé generaci byla a je dlouhé roky mizivá. Mladí byli a stále jsou pokládaní za nepředvídatelnou voličskou skupinu, na kterou se nevyplatí cílit v kampani ani při projednávaných řešeních v parlamentu.
To už ale neplatí, jak ukázaly poslední sněmovní a prezidentské volby. Minimálně neplatí ona neangažovanost ve veřejném prostoru a nechuť promlouvat do budoucnosti státu. Byli to totiž právě mladí a jejich oproti předchozím volbám vyšší účast, která dopomohla k vítězství koalici Spolu v roce 2021. Stejně tak to byli mladí, kteří tvořili jádra prezidentských týmů Danuše Nerudové i Petra Pavla. A v neposlední řadě jsou to mladí lidé, kteří se již několik let starají o důstojné oslavy 17. listopadu nejen na Národní třídě. Přesto, jak například vyplyne z nemalé části odpovědí v anketě o pár stránek dál, zažívá dnes ta část mladé generace, která má chuť ovlivňovat svět kolem sebe, pocit shrnutý do věty: „Jsme slyšet, ale nejsme vyslyšeni.“
To není dobrá zpráva. Mimo jiné proto, že být nahlas bez konstruktivní zpětné vazby většinu za nějaký čas omrzí. A výzvy k mladým, aby chodili k volbám, protože jde o jejich budoucnost, budou působit vyprázdněně. Mladí u voleb byli, a budoucnost s nimi nakonec nikdo stejně neřešil. Dopady rozčarování ze špatných vyhlídek dlouhodobě – a teď víc než dříve – vidíme na Slovensku, kterému část tohoto speciálu také věnujeme. Mladí a aktivní lidé odcházejí a hledají uplatnění jinde v Evropě. Tam, kde o ně veřejná sféra a společnost obecně projevují zájem.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
