Americký infarkt

Demokraté netančí. Spíše by se dalo říci, že trnou hrůzou. V srpnu, když reportéři Respektu popisovali tehdejší náladu stoupenců demokratické kandidátky Kamaly Harris, použili právě tanec na píseň Neila Diamonda Sweet Caroline jako klíčovou metaforu. „Dobrý časy nikdy nevypadaly tak dobře,“ zpíval jim tehdy před očima patnáctitisícový dav na mítinku v Milwaukee a nálada byla nakažlivá. Teď, o dva a půl měsíce později, těsně před oficiálním termínem prezidentských voleb vypsaných na 5. listopadu 2024, zveřejnil konzervativní deník The Wall Street Journal komentář s titulkem „Democrats’ Election Despondency May Be Premature“, tedy Zoufalství demokratů je možná předčasné. Když cítí potřebu utěšovat americkou levici i deník The Wall Street Journal, musí být situace vážná.

Ovšem nikoli pouze u demokratů. Spojené státy působí ve skutečnosti dojmem, že se pouhých pár hodin před letošními volbami nacházejí na hraně nervového kolapsu. Podle některých průzkumů až 86 procent Američanů věří, že pokud v nadcházejících volbách zvítězí kandidát opačné strany, Ameriku to nezvratně poškodí či zničí. Čtyřicet sedm procent republikánů sešikovaných za kandidátem Donaldem Trumpem uvádí, že jim případné vítězství Kamaly Harris „nahání hrůzu“. Na opačné straně je situace ještě o něco dramatičtější, děs či hrůzu cítí při představě vítězství Donalda Trumpa 54 procent voličů Kamaly Harris.

Závěr kampaně této atmosféře rozhodně odpovídá. Demokraté včetně prezidentské kandidátky ve finiši vážně a opakovaně označují svého politického protivníka za „fašistu“. Autor tohoto textu může dosvědčit, že v osobních rozhovorech někteří stoupenci demokratů skutečně případné druhé funkční období Donalda Trumpa vnímají jako nástup etnicky či nábožensky motivované ultrapravicové diktatury. Jiní mají alespoň za to, že provede ústavní nebo zákonné změny, které nepůjde snadno vrátit zpět.

Donald Trump zase přilepil na svou protikandidátku nálepku „marxistka“, většinou ale pracuje s tvrzením, že je „stupidní“, „na drogách“ či „závislá na alkoholu“. Běžní stoupenci republikánů, opět z osobní zkušenosti, vůbec neuvažují o možnosti, že by „jejich muž“ nemusel ve volbách zvítězit, jedná se podle nich pouze o to, zda se po moci prahnoucím demokratům podaří volební podvod – podobně, jako se jim údajně povedl již před čtyřmi lety, když v roce 2020 zvítězil (nebo „zvítězil“) Joe Biden. Tentokrát to však republikáni už nedopustí a rádi v této souvislosti zmiňují ozbrojené povstání či občanskou válku. Jiní předpokládají nutnost aktivního vzdoru nebo obrany, až zemi nevyhnutelně zachvátí dlouhodobý povolební chaos. 

V odlehlé severomichiganské vesnici Big Bay tak například tamní podnikatel Mark Beveins opravuje krásný starý hotel, který tam pro svou ženu nechal vybudovat Henry Ford. Když návštěvníky elegantní budovou provádí, zdůrazňuje vedle historických souvislostí a vlastních podnikatelských záměrů také tlusté zdi a pevné podlahy, které „toho vydrží opravdu hodně“. Důvod? „Mám samozřejmě i plán B,“ vysvětluje aktivní, energií sršící šedesátník. „Až se to nakonec všechno podělá (v angličtině barvitě „When the shit hits the fan“), můžeme to tady snadno opevnit.“

Hlas Boha

Jak se ale stalo, že demokraty přešla chuť k tanci? Proč ji tedy naopak nemají republikáni? A co vlastně z letošních dramatických voleb, jejichž výjimečnost a neopakovatelnost je možná tím jediným, na čem se demokraté s konzervativci shodnou, vyplývá pro samotné Američany a pro svět mimo hranice jejich země? Pojďme popořádku.

Letošní kampaň zažila několik bezprecedentních zvratů. Na jejím počátku stáli dva rekordně seniorní kandidáti. Ten mladší, letos osmasedmdesátiletý Donald Trump, obviňoval jednaosmdesátiletého úřadujícího prezidenta Joea Bidena z mentálního úpadku zapříčiněného stářím. Demokraté v čele s viceprezidentkou Kamalou Harris to vehementně popírali, až do okamžiku v polovině června, kdy to kvůli nepřehlédnutelně slabému výkonu Bidena v první předvolební debatě již dále popírat nešlo. Demokraté dnes v Americe vzpomínají až na fyzicky bolestný zážitek odhalení, mnozí debatu nedokázali sledovat až do konce nebo si ji v chmurné předtuše ani nepustili. Následovala zákulisní i mediální kampaň s cílem přesvědčit chřadnoucího prezidenta nejmocnější země světa, aby se dobrovolně vzdal své poslední životní kandidatury. 

Ale ještě než se nemožné podařilo uskutečnit, došlo k dalšímu zvratu. Na mítinku na předměstí pensylvánského Butleru vypálil jednadvacetiletý atentátník několik střel na Donalda Trumpa a velmi těsně jej minul: kulka škrábla exprezidenta do pravého ucha. Jeho bleskurychlá heroická reakce korunovaná vzdorovitě zaťatou pěstí z něj udělala v očích jádra vlastních stoupenců svatého muže. „Bůh letos hlasoval předčasně, když 13. července ušetřil život Donalda Trumpa,“ prohlásil později jeden z nejvýraznějších aktivistů současného konzervativního hnutí Charlie Kirk a ve stejném duchu se nesl triumfální nominační sjezd republikánů ve wisconsinském Milwaukee. Později se ukázalo, že Bůh zasahuje ve prospěch republikánů opakovaně: v srpnu zhatila Trumpova ochranka další pokus o vraždu exprezidenta na Floridě.

Demokraté se mezitím nacházeli v hluboké depresi, Joe Biden ztrácel v průzkumech až pět procent. Levice věděla, že směřuje k porážce. Vše se změnilo 21. července, když Joe Biden ohlásil, že na kandidaturu rezignuje. Podobně pozdní odchod kandidáta z kampaně nemá obdoby a demokraté stáli před dilematem, jakým způsobem si vůbec zvolit Bidenova nástupce. Následovala několikadenní nevídaná konsolidační akce viceprezidentky Kamaly Harris, jež dokázala prostřednictvím stovek osobních telefonátů získat v řádu desítek hodin na svou stranu všechny rozhodující síly v Demokratické straně. Její energický nástup přinesl již zmíněnou úlevu a štěstí voličům, kteří si v Bílém domě nepřejí podruhé Donalda Trumpa. O generaci mladší Kamala Harris dokázala nadchnout voliče, smazat náskok republikánů, na konci léta vedla v průměru o 2,5 procenta. Donald Trump působil ztraceně.