Lidstvo můžou zachránit láska a laskavost. Ego je ale silnější

„Nezajímá mě moje místo v dějinách,“ pronáší vizionářský architekt snící o utopické budoucnosti a hrdina snímku Megalopolis, nejnovějšího (a asi posledního) filmu pětaosmdesátiletého Francise Forda Coppoly. Film o soupeření mocných mužů v kulisách upadajícího amerického impéria, jež režisér přirovnává ke starověkému Římu, se nicméně do dějin kinematografie zapíše. Přinejmenším jako film, jenž po premiéře v Cannes a uvedení do kin zamotal hlavu řadě kritiků i diváků, kteří se snažili smířit chaos na plátně s reputací držitele pěti Oscarů podepsaného pod kanonickými snímky Apokalypsa či Kmotr. 

Reakce se rozpínají od nevěřícného smíchu po dlouhé ovace. Od označení filmu za „díl seriálu Řím přepsaný tisíce opicemi, z nichž se některé i trefily do pravopisu“, po výsledek „neředěné umělecké integrity“. Odtud je jen krok k otázce, jestli je Coppola neúnavný experimentátor, či narcistní egocentrik, který si nevšiml, že jeho čas pominul. 

Megalopolis je typem díla, u nějž je zajímavější, co se děje kolem něj, než dílo samotné. Coppolův návrat po třinácti letech je pomyslná vyhlídka, z níž se dá nejen zhodnotit stopa, již za sebou zanechal v kinematografii, ale z odstupu i přehodnotit příběh, který o sobě vyprávěl.