Kéž vidíme zázraky

Šestnáct žen se natřásá v minibuse jedoucím po klikatých horských cestách na řeckém ostrově Korfu. Slunce mizí v moři. Podle židovského kalendáře se slunečním západem začíná nový den. A tento den je jedinečný: je to poslední den židovského roku 5784. 

Dojedeme na letiště, loučíme se s řidičem, jdeme k odbavení. Užily jsme si krásný týden na venkově, v domě, který jsme měly samy pro sebe, uprostřed háje s prastarými olivami, s paní domácí a jejími dvaceti kočkami, s větrem, sluncem, deštěm, mořem, výlety. Ráno jsme chodily k moři, společně hlasem vítaly východ slunce a koupaly se nahé. Večer jsme se sešly k meditacím, cvičením, tanci, sdílení, jaký jsme měly den, a ke spoustě smíchu. Je to dar, který si jako ženy můžeme dát – podpořit se empatickou společností, bez stížností a intrik. Nejsme nejmladší, každá z nás ve svém životě prochází více či méně náročným obdobím. Odpočinek, blízkost, radost a vzájemnou podporu jsme si vděčně užívaly. 

Při bloumání duty shopy ke mně přijde Daniela a ukazuje mi čerstvé video naší společné známé, izraelské zpěvačky a hlasové lektorky. Ve videu říká, že šla do vnitřního bazénu plavat, ale rozezněly se sirény a všechny přítomné ženy obalené ručníky utíkají do bezpečné místnosti, vyztužené tak, aby ji nepoškodil dopad raket. „Čekáme, co bude.“ Vyděsím se, protože zpěvačka žije v Jeruzalémě, kam islamisté obvykle nemíří. 

Hned kontroluji izraelský web se zprávami a zjišťuji, že na Izrael zaútočily stovky íránských raket. Pro někoho je to jen další zpráva v novinách. Pro nás, kdo izraelskou realitu známe, zemi milujeme a máme tam přátele a známé, je to úzkost a žal. Před měsícem jsem se vrátila z dvoutýdenního putování po Izraeli jen s batůžkem – abych mohla v případě potřeby rychle utíkat. I když titulky v novinách hlásaly, že se íránský útok očekává do 24 hodin, bylo to silnější než já. Nesmírně se mi stýskalo po bílých kamenech Jeruzaléma, po poušti na jihu, po zeleni na severu. A po těch houževnatých, rázných lidech. Spala jsem u přátel, plakala s nimi, prožívala jejich obrovský smutek z marného úsilí vysvobodit rukojmí – staletí staré židovské trauma. A vnímala v poli beznaděj: „Všechno jsme zkusili a nic nefunguje.“