Kéž vidíme zázraky

Šestnáct žen se natřásá v minibuse jedoucím po klikatých horských cestách na řeckém ostrově Korfu. Slunce mizí v moři. Podle židovského kalendáře se slunečním západem začíná nový den. A tento den je jedinečný: je to poslední den židovského roku 5784. 

Dojedeme na letiště, loučíme se s řidičem, jdeme k odbavení. Užily jsme si krásný týden na venkově, v domě, který jsme měly samy pro sebe, uprostřed háje s prastarými olivami, s paní domácí a jejími dvaceti kočkami, s větrem, sluncem, deštěm, mořem, výlety. Ráno jsme chodily k moři, společně hlasem vítaly východ slunce a koupaly se nahé. Večer jsme se sešly k meditacím, cvičením, tanci, sdílení, jaký jsme měly den, a ke spoustě smíchu. Je to dar, který si jako ženy můžeme dát – podpořit se empatickou společností, bez stížností a intrik. Nejsme nejmladší, každá z nás ve svém životě prochází více či méně náročným obdobím. Odpočinek, blízkost, radost a vzájemnou podporu jsme si vděčně užívaly. 

Při bloumání duty shopy ke mně přijde Daniela a ukazuje mi čerstvé video naší společné známé, izraelské zpěvačky a hlasové lektorky. Ve videu říká, že šla do vnitřního bazénu plavat, ale rozezněly se sirény a všechny přítomné ženy obalené ručníky utíkají do bezpečné místnosti, vyztužené tak, aby ji nepoškodil dopad raket. „Čekáme, co bude.“ Vyděsím se, protože zpěvačka žije v Jeruzalémě, kam islamisté obvykle nemíří.