Rafani: Dnes už víme, že uměním svět nezměníme

Lennonovu zeď na Kampě přetřeli nazeleno, na ulici si ostříhali a spálili vlasy, na rok vstoupili do KSČM, stylizovali se do neonacistů. Akce umělecké skupiny Rafani už čtyřiadvacátým rokem občas překračují území výtvarného umění a dotýkají se i těch, které kultura nezajímá. To je ale jen jedna tvář kolektivu, jenž se dal dohromady v roce 2000 během studií na pražské AVU. Zároveň zůstávají věrní jazyku výtvarné scény (který někdy není srozumitelný ani jejím aktérům).

Dnes říkají, že právě kvůli téhle druhé, paralelní lince své tvorby zůstávají ze známých aktivistických skupin jako Pode Bal, Guma guar nebo Ztohoven, jejichž akce dříve probírala masová média na prvních stranách, dodnes jako jediní aktivní. Skupinou prošlo dohromady dvanáct lidí, z původní čtveřice zůstal jen Luděk Rathouský a dnes ji spolu s ním tvoří Jiří Franta, David Kořínek a Ondřej Brody. Je jim kolem padesáti a momentálně kariéru skupiny bilancují v čerstvě vydané, bezmála pětisetstránkové publikaci Rafani z dílny nakladatelství Untitled (křest si odbude v sobotu 27. ledna v pražské Galerii NoD).

Učí na uměleckých školách, na scéně už patří ke klasikům a vlastně jsou obdobou hudební superskupiny: jako výjimeční instrumentalisté dávají dohromady své síly v rámci hesla „Naše spojení je vyšší forma individuality“. Minimálně jednou týdně se scházejí v podzemním ateliéru na pražské periferii ve Kbelích. „Každé uskupení je náchylné skončit u piva v hospodě. Pro nás je důležité zvednout od toho piva zadek a jít něco udělat,“ říká Luděk Rathouský. 

Hájit právo na nic

Původně se taky mohli jmenovat Houska. Takový byl jeden z návrhů, které čtyři studenti AVU vhodili do klobouku během vymýšlení názvu skupiny. Vyhráli Rafani. Ve školní galerii zrovna vypadla naplánovaná akce a čerstvě založená skupina tak dostala možnost udělat první výstavu. Na přípravu měli dva týdny a výstupem byla freska přes celou stěnu se skupinovým portrétem jejích zakladatelů: Luďka Rathouského, Radima Kořínka, Petra Motejzíka a Marka Meduny.

Rathouský dnes vzpomíná, že touhu založit skupinu vyvolala tehdejší atmosféra na scéně, z níž čněla řada velkých individualit typu Jiřího Davida, Davida Černého nebo Milana Knížáka. Studenti se namalovali v sebevědomých pózách a jednotném oblečení, kterým říkali, že doba jednotlivců už je pryč a nastal čas na kolektivní gesta. „Spolužáci nám pak říkali, že když jsme na výstavě řekli A, musíme říct i B,“ vysvětluje Rathouský, proč ve stejný rok tajně dorazili ke kultovní Lennonově zdi popsané a pomalované slogany o míru, přetřeli ji nazeleno a zanechali na ní jediné slovo „Láska“.

Ke své první venkovní akci vydali tiskovou zprávu, ve které mimo jiné stálo: „V době takzvané opoziční smlouvy a celkové devalvace nejen politických hodnot Rafani vybízejí k diskusi nejen o stavu současné společnosti v souvislosti s původními ideály, jež symbolizovala Lennonova zeď.“ Akce okamžitě vyvolala obrovský zájem médií, ve kterých se probíralo, zda jde o umělecký akt, nebo vandalismus. „A tak začal vznikat náš rafanismus,“ dodává poslední člen původní čtveřice.

Nemenší rozruch v té době způsobila výstava skupiny Pode Bal, vůbec prvního uměleckého aktivistického kolektivu u nás. Pro Galerii Václava Špály připravila výstavu Malík urvi, v níž ukázala „galerii etablované nomenklatury“ – tedy portréty aktivních politiků, byznysmenů a umělců s temnou komunistickou minulostí. V čele s Miroslavem Grégrem, bývalým komunistou ve vládě Miloše Zemana. Tehdejšího ministra průmyslu výstava tak rozzuřila, že následně zařídil, aby galerie přišla o hlavního sponzora – státní pivovar Budvar.