Sháním věšák. Máme málo místa a málo skříní a manželovy košile se na háčky na dveřích všechny nevejdou. Dospěla jsem k závěru, že už to dál nejde, a přikročila k činu. Sháním samozřejmě před obrazovkou.
Jeden bazarový kousek vypadá slibně, starý chromovaný věšák k připevnění na zeď. K našemu starému, porůznu získanému nábytku se bude vlastně docela hodit. Odepisuji na pražský inzerát s nejnižší cenou a vydávám se pro něj i s dětmi kamsi mezi Roztyly a Chodov. Paní s ním zrovna vychází před dům. Vyměníme si peníze a věšák. Letmo ho prohlížím, je tedy víc zašlý, než jsem si podle fotky myslela, zklamání, no, ale snad to půjde trochu vyčistit. Za tu cenu se to asi dalo čekat. Patří k němu i držák na deštníky, to je fajn, na věšení košil se taky bude hodit, a třeba jednou se oběma dostane čestnějšího místa a úkolu v mlhavě vysněné méně provizorní domácnosti.
Druhý den vytáhnu pastu na čištění chromu, hromadu hadříků a se dvěma malými pomocníky čistím. Starší synek komentuje: „To strašně smrdí!“ Aspoň to vím, s chronickou rýmou trpím už delší dobu ztrátou čichu a čištění chromu mě nemůže rozházet. Mladšího napomínám: „Nesahat!“ A za chvilku zahlédnu, jak prstík s drobkem pasty mizí v puse. Letím s ním k umyvadlu, vyplachuju pusu, omývám jazyk, synek vřeští, nechápe, proč se na něm maminka zničehonic dopouští takového násilí. Utřít pusu, hotovo. Snad dobrý. Jdu dál čistit.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
