Zeleninový hédonismus

Polovina Čechů nejí podle Evropského statistického úřadu zeleninu každý den. Celková spotřeba zeleniny dokonce klesla. Informace jsou to těžko uvěřitelné, když přece fakta mluví už dlouho jasně sama za sebe: rostlinná složka v jídle je klíčovou přísadou dlouhověkosti, tělesného zdraví a vzhledem k mikrobiomu i toho duševního. 

I bez statistik to vidíme denně při nákupech: živým srdcem typického tuzemského supermarketu je „salátový pult“. Tam, kde jinde v Evropě stojí nerezový stůl pokrytý ledovou tříští s rybami a dary moře, které spolu se zeleninou pomohou odlehčit příjmu červeného masa a občerství chutě, trůní zasklená vitrína s mísami variací nakrájených uzenin obalených v majonéze. Obsah pojmu „salát“ se nám totálně ztratil v překladu. 

Příčinou tohoto jevu je, že neumíme zeleninu připravit a neznáme základní techniky k její proměně na lákavé jídlo. Je to pochopitelné vzhledem k naší geografické poloze a někdejším klimatickým podmínkám – nikdy jsme nedisponovali zásadním rostlinným bohatstvím. Až na zelí, řepu, kořenovou zeleninu, jablka a protlaky v konzervě se rostliny nijak zvlášť neprodraly do receptů české kuchyně. Nemáme tradici, ze které bychom čerpali. Citelným hřebíkem do rakve zeleniny u nás pak byl nešťastný módní porevoluční trend makrobiotické stravy, který jsme nasáli spolu s mnoha novými věcmi. Bohužel, zeleninu nabízel v tak asketickém až bigotním podání (zelenina s obilovinami a semínky), že to bylo pro spoustu lidí naposledy, kdy se rostlinné stravě otevřeli.