Je osm ráno a vystupuji na zastávce v městské části Törökbálint z autobusu číslo 172. Za posledních pár dní, co chodím do Tábitha Ház, dětského hospice, kde jsem právě na stáži, se mi ještě ani jednou nepodařilo vystoupit na stejné zastávce. Vždy se nakonec dostanu, kam potřebuji, jen pokaždé jinudy.
Už zdálky vidím, že se to u hospice hemží lidmi. Dnes v něm má probíhat školení dobrovolníků. O pár hodin nato se s překvapením dozvídám, že ročně se do hospice přihlásí až kolem devadesáti lidí na různé dobrovolné činnosti. Jeden se chodí starat o zahradu, někdo pomáhá při organizaci vánočních posezení, jiný zase čte knihy dětem upoutaným na lůžko. Středoškoláci v Maďarsku prý mají v kurikulu povinně několik desítek hodin dobrovolnictví. Povinné dobrovolnictví mi sice přijde jako úsměvný oxymóron, ale svůj efekt to očividně má. Ti, kteří zůstávají dlouhodobě, jsou však spíše lidé v kategorii 35 let a výše. I koordinátorka dobrovlníků sem kdysi chodila pomáhat během mateřské dovolené.
Začátkem týdne mi ředitel Tábitha Ház řekl, že většina poskytované péče je respitní, tedy odlehčovací. To znamená, že dítě přivezou rodiče na několik dní nebo týdnů do hospice, během pobytu je o něj příkladně postaráno a po jeho uplynutí odcházejí zase společně domů. Očekávala jsem tedy, že se přímo v hospici s jiným typem péče po dobu mé stáže nesetkám. To se však v tento den změnilo. Hned ráno přichází rodina s dcerou, která již několik měsíců bojuje s DIPG – velmi agresivním typem nádoru mozku. U vchodu na ně čeká ředitel, který je při uvítání soucitně obejme a rodičům se při tom zalesknou v očích slzy. Přesunou se do pokoje, kde stráví s dcerou čas, který před sebou ještě mají. Přišli kvůli end-of-life care, tedy péči na konci života.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
