Neměly jsme třídy, ředitelku ani děti. Ale základku podle svého jsme stejně založily

Petra Klvačová je učitelka dějepisu a výchovy k občanství, zakladatelka školy a dodnes členka neziskovky Trnkový květ, která školu zřizuje. Markéta Svobodová školu spoluzakládala, je učitelkou na prvním stupni a nyní i zástupkyní ředitelky, Jana Derflová je ředitelka, do čela školy nastoupila dva roky po jejím vzniku.

Proč člověk založí vlastní základní školu?

P. K.: Měla jsem starší dceru, která chodila na jednu ze zdejších základek, a uvědomila jsem si, že se v tom špatném hodně podobá tomu, co jsem si ze základky pamatovala já. Ema sice měla štěstí na třídní učitelku, bylo to fajn, ale je jasné, že v takhle velké škole, kam chodí stovky dětí, je to prostě otázka štěstí. A na štěstí jsem se u druhého dítěte, které škola teprve čekala, nechtěla spoléhat.

Co vám chybělo?

P. K.: Došlo mi, že ta škola málo pečuje o vztahy. Mezi dětmi a mezi dospělými, mezi učiteli a rodiči.

Jak se taková věc pozná?

P. K.: Takových signálů dostanete spoustu. Přijde vám zpátky sešit s domácími úkoly s velkými červenými vykřičníky jako výstraha určená vám jako rodiči, že něco děláte špatně. Třídní schůzky bývají společné, škola tehdy nevytvářela prostor pro individuální setkávání učitelů, dětí a rodičů. Vnímala jsem ji jako uzavřený prostor. Popisuji však stav před deseti lety, dneska je situace, myslím, odlišná.

M. S.: A zároveň jsem spolu se svou kolegyní Janou Zajícovou, se kterou jsme na jedné ze zdejších základek učily a se kterou jsme později školu zakládaly, věděla, že je možné učit tak, aby to děti bavilo, a mít s nimi přátelské vztahy. Nebyly jsme v práci vyloženě nespokojené. Ale chtěly jsme to dělat líp.

Jaká vede od tohoto poznání cesta k činu?

P. K.: Objevilo se několik dalších rodičů, kteří hledali školu pro svoje děti. Někdo z nich Janě Zajícové zavolal, jestli by jim doporučila jinou školu. A výsledkem byla první schůzka, v lednu 2015.

Kde a jak se ti rodiče objevili?

P. K.: Jsme v Dobříši. Tohle je malé, desetitisícové město, lidé tu o sobě navzájem vědí. Mezi kamarády a známými se informace rozšíří rychle. Mně osobně přišel ten nápad na založení školy na začátku jako naprostá divočina, neměly jsme peníze, budovu ani učitele. Nedovedla jsem si to prakticky představit.

M. S.: Učitele trochu ano, já a Jana jsme byly připravené naskočit, ale je pravda, že všechno bylo velmi nejisté. Měly jsme kolegyni družinářku, ředitelku nebo ředitele jsme ještě neměly.

P. K.: Měly jsme vizi, co chceme. Věděly jsme, jak by naše škola měla vypadat, založily jsme neziskovku, která by byla zřizovatelem školy, protože jsme nechtěly provozovat ziskovou školu, a hledaly jsme k tomu cestu, jak ten náš projekt uvést do života.

Kolik vás bylo?

P. K.: Na začátku čtyři, navzájem jsme se příliš neznaly, spojil nás zájem založit školu. Věděly jsme, že musíme jednat rychle. Na jaře už jsme ve zdejší knihovně pořádaly ukázkové hodiny pro rodiče předškoláků. Jak bychom chtěly, aby výuka v naší škole vypadala. V lednu 2016, rok po první schůzce, už jsme měly zápis do první třídy. Škola se rozjela v září 2016, s jednou třídou pro prvňáky a jednou spojenou pro druháky a třeťáky.

To zní pro laika jako neuvěřitelná rychlost. Kdo vám pomáhal?

M. S.: Podstatná pro nás byla podpora školy Purkrabka ve Škvorci. Poskytli nám vlastní návod k tomu, jak projít procesem registrace nové školy na ministerstvu školství.

Jak je složité získat státní povolení k vyučování dětí?

P. K.: Tehdy to nebylo tak obtížné. Uvedete počet dětí, se kterými počítáte, tedy plánovanou kapacitu školy. Velmi nám pomohla Vlasta Beščecová, tehdy čerstvě v důchodu, která nám slíbila, že s námi projde začátkem jako ředitelka školy, protože měla kvalifikaci a praxi nutnou k akreditaci a je skvělá v papírování. Potřebovali jsme také příslib pedagogického týmu a popis výhledu, jaký pro nejbližší roky máme.

Co všechno chce ministerstvo doložit? Co všechno je součástí složky „žádost o akreditaci školy“?

P. K.: Když jsme žádaly o zapsání do rejstříku škol ministerstva školství, musely jsme postupně doložit informace o tom, jakou máme vizi školy, jak bude výuka personálně a materiálně zajištěná. Kromě toho jsme musely doložit souhlas města se zřízením naší školy, stanoviska stavebního úřadu, hygienické stanice, smlouvu o zajištění stravování. To jsou ty hlavní dokumenty.

Jak dlouho úřední proces trval?

P. K.: První rozhodnutí o založení školy padlo na jaře 2015, kdy jsme založily spolek Trnkový květ. V září 2015 jsme získaly do týmu ředitelku školy a mohly jsme požádat ministerstvo o registraci školy. První dvě třídy jsme otevřely v září 2016. Trvalo to přibližně rok.

Takže jste měly ředitelku, učitelky a jistou šanci na nějaké zapsané děti. Neměly jste ještě budovu, kde budete děti učit, a skoro žádné peníze. A ministerstvo v takový moment řeklo: budiž, zkuste to?

P. K.: Tak nějak to je. Když jsme žádost podávaly, měly jsme důvěru v to, že akreditaci získáme. Největší potíž byla budova, protože v Dobříši byly k mání jen různé kanceláře, velké a drahé a pro školu nevhodné. A pak tu byla tahle stará budova státních lesů, ve které jsme teď, kde původně byly kanceláře. Chtěly jsme si ji pronajmout, ale to z nějakého důvodu nešlo a musela jít do veřejné dražby. Jeden z našich možných budoucích rodičů o tom řekl svému známému, kterého náš záměr zaujal a budovu pro nás vydražil. A tím se vyřešil i ten poslední velký problém. Zpočátku jsme byly u toho známého v nájmu, před dvěma lety jsme si vzaly bankovní úvěr a budovu školy jsme od něj koupily. Za deset let bude naše.

V jakém stavu budova byla, když jste tu začínaly s výukou?

P. K.: Ve špatném. Vlastně na poslední chvíli se nám podařilo aspoň uvést do použitelného stavu dvě místnosti v přízemí, kde jsme začaly s výukou. A věděly jsme, že musíme v opravách pokračovat, protože jinak bychom školu nemohly rozšiřovat o jednu třídu nových prvňáků ročně, jak jsme si naplánovaly. Za tím, jak dnes budova vypadá, tedy že má učebny pro všech devět ročníků, jsou tisíce hodin práce dobrovolníků, nejčastěji rodičů, ale něco musely udělat profesionální firmy. Od začátku to má ve všech ohledech na starosti zřizovatel školy, spolek Trnkový květ.

Jak probíhají úřední kontroly?

P. K.: Během prvního roku musí do školy přijít inspekce, a když projdete, což Trnka prošla, máte nárok na plný státní příspěvek na žáka, do té doby dostáváte asi dvě třetiny.

Jenom platit nestačí

Neměly jste obavu, že se vám nebude dostávat dětí? Že se nenajde dost rodičů, kteří se s vámi do toho dobrodružství pustí?

M. S.: Obavu jsme měly, ale přesvědčovaly jsme rodiče, že možná je naše škola trochu nejistá, ale není to žádná šílenost a dát k nám dítě není nezodpovědnost.

Jak se hledají a přesvědčují rodiče? Chodily jste od domu k domu?

P. K.: To není v Dobříši nutné. Stejně jako na začátku, lidé, kteří nad vzděláním svých dětí přemýšlejí podobně jako my, se buď znají, nebo se o sobě velmi rychle dozvědí. Pomáhala nám taky zdejší spřátelená knihovna, kde jsme se mohli se zájemci setkávat a mluvit spolu.

Co jste jim říkaly?

P. K.: Že víme, co chceme, ale nevíme to naprosto do detailu, a rády tu představu dotvoříme společně s nimi.

Když jste po prvním roce fungování otevíraly třídu pro nové prvňáky, naplnily jste ji?

M. S.: Máme třídy po šestnácti dětech a první rok se přihlásilo tolik zájemců, že jsme musely polovinu odmítnout. A zhruba tak je to zatím každý rok.

Jak jste na začátku nastavily školné?

P. K.: Tři tisíce pět set korun měsíčně. Vypočetly jsme, že to je minimum, aby škola mohla fungovat. Zároveň jsme chtěly, aby školné představovalo co nejmenší bariéru. Nechceme školu jen pro bohaté nebo finančně zajištěné rodiny.

A byla to bariéra?

P. K.: Je, jistě, že je. Je to asi nevyhnutelné. Ale čím nižší ten práh je, tím je to podle nás lepší.

Říkáte minimum pro to, aby škola mohla fungovat. Co to obnáší? Jaké jsou třeba zdejší učitelské platy?

J. D.: Na začátku byly hodně, ale hodně pod úrovní na státních školách. Dnes už to tak není, máme tu standardní platy. Prostě se řídím státními tabulkami, i když pro soukromé školy nejsou závazné.

Jaké je školné dnes?

J. D.: Pět tisíc korun, po covidu jsme musely zvyšovat kvůli energiím, budově a tak dále. Je to neustálé dilema. 

P. K.: Vyšší školné taky znamená jiné složení rodin, které k nám budou hlásit děti. A to nechceme.

Pět tisíc je, když vezmeme v potaz růst průměrné mzdy a inflaci, vlastně stejně jako na začátku. Z čeho žije soukromá základní škola?

J. D.: Od státu dostáváme paušální platbu na žáka, ale o necelou polovinu nižší než státní školy. Můžeme žádat o některé dotace, ale ne o všechny. A pak dostáváme každý rok příspěvek od města Dobříš, což je skvělé, město by nám nic dávat nemuselo, zřizuje své dvě základní školy. A pak máme samozřejmě školné, ze kterého se hradí provoz školy.

P. K.: Tady je potřeba říct jedna důležitá věc. Školné není to jediné, co nám rodiče platí a dávají. Stejně důležitá je práce, kterou tu odvedou třeba při brigádách na opravě budovy. Hodně z toho, co vidíte kolem sebe, neudělala žádná stavební firma. Vyžaduje to od rodičů fakt hodně energie a zapojení. Někdo pomůže se stavbou, někdo se stromy na zahradě, někdo zprostředkuje právní služby. Zapojení rodičů a to, že jsme otevřená škola a komunita, je pro nás podstatné. Prostě jen platit peníze nestačí. 

Říkáte, že můžete přijmout jen polovinu dětí. Jak se rozhodujete, které dítě přijmete?

M. S.: Složitě!

J. D.: Donedávna bylo jedno z kritérií jednoduché, děti zaměstnanců měly přednost. To už zákon neumožňuje, protože je to považováno za diskriminační. Doplňkovým kritériem při přijímání může být to, že má dítě ve škole sourozence. Takže jediné, podle čeho se můžeme řídit, je „soulad dítěte se školním vzdělávacím programem školy“.

Jak se taková věc posuzuje?

J. D.: Při zápisu mluvíme nejen s dítětem, ale i s rodiči, a dost zevrubně. Tam se ukáže spousta věcí. Někteří rodiče mohou mít představu, že u nás děti budou mít méně povinností, že je to tu snazší. Jiní naopak čekají, že jsme výběrová škola, „maká se tu“ a budou mít jistotu, že se jejich dítě dostane na víceleté gymnázium. To je ale mylná představa. Chceme být jiná škola než ostatní, ale ve vzájemných vztazích a respektu. Aby s touhle ideou rodiče souzněli, je důležité vodítko. Ale přes to všechno musíme losovat. I když hodně lidí říká, že si vyzobáváme ty takzvaně nejchytřejší děti.

A nevyzobáváte? Není to lákavé?

M. S.: Je pro nás důležitější, aby v každé třídě vznikl fungující a pestrý kolektiv. A tam chytrost nebo inteligence nebo pečlivost nehrají hlavní roli. Nehledáme jedničkáře, taky proto, že jedničky a pětky u nás nejsou, používáme slovní hodnocení. Nemáme „přijímačky“ do první třídy.

Když někdo chce, aby se jeho dítě s jistotou dostalo na víceleté gymnázium, tak možná u vás není na správné adrese, ale touha po tom, aby dítě mělo úspěch, je přirozená. Daří se vašim žákům?

P. K.: To víte, že se někteří rodiče trochu strachovali, že v Trnce sice bude přátelské prostředí plné respektu, ale naučí se ta děcka něco? Teď má za sebou zkoušky první úplná třída, která prošla naší školou. Všichni se dostali na školy, které si vybrali. Většina půjde na gymnázia a střední školy do Prahy, někdo na umělecky zaměřené školy. Skoro všem žákům se splnilo jejich první přání. Z toho máme obrovskou radost. Je to pro nás důkaz, že škola a spolupráce s rodiči funguje dobře.

Je složité sehnat učitele?

J. D.: Složité to bylo ve chvíli, kdy nám dorostli první páťáci, protože najednou potřebujete fyzikářku, chemikáře, dějepisářku a tak dál. Stejný počet dětí začne obsluhovat mnohem víc učitelů. My nemůžeme nabídnout plný úvazek, na to učíme málo hodin. Takže u nás v začátcích učili třeba učitelé z gymnázia nebo z jiných škol a taky nám několik učitelů vyrostlo z rodičů, kteří vystudovali jiný obor a rozhodli se věnovat učení. Teď je náš tým v takovém tvaru a stavu, že takhle může fungovat bez problémů libovolně dlouho. Nikdo nám neschází.

Už dobrý

Žije Dobříš svým vlastním životem, nebo je ještě tak blízko Praze, že se odsud jezdí pracovat do hlavního města?

P. K.: Spíš to druhé. Praha je blízko a zdejší život hodně ovlivňuje.

Jak moc vám pomáhá to, že tu nejspíš žije víc rodičů, kteří se na vzdělání svých dětí dívají podobně jako vy?

M. S.: Hrozně moc. Dokonce je tu přetlak takových rodičů. Takže na jednu stranu k nám do Dobříše dojíždějí děti z okolních vesnic a městeček, z Mníšku třeba, na druhou stranu někteří lidé z Dobříše vozí své děti do vesnických škol, protože jim ty menší vyhovují víc než velké základky.

Jaký mají dvě velké základní školy a vůbec lidé v Dobříši vztah k vaší škole?

M. S.: Dneska jsou naše vztahy korektní. Před lety si možná naše děti někdy vyslechly, že jsou divné, nebo naopak že jsou ty výběrové a z bohatých rodin, ale to je pryč, myslím. Jsme prostě jedna ze zdejších škol.

P. K.: Protože jsme neměli dobrý pocit z toho, že jsou některé běžné školy uzavřené, tak se u nás snažíme, aby naše škola byla otevřená. Odpoledne v Trnce probíhají kroužky pro všechny děti z Dobříše. Zkouší tu dospělý pěvecký sbor otevřený všem zájemcům. A například, svačiny pro děti i dospělé bereme od zdejšího sociálního podniku. Chceme být součástí města.

M. S.: Spíš se někdy děje to, že když je nějaké dítě náročné, má specifické potřeby, tak mu v jiných školách nebo v poradně řeknou: „Běžte do Trnky, tam jsou na to specialisti.“

To zní jako pochvala.

M. S.: To nevím. V každé třídě máme nějaké dítě, které má specifické vzdělávací potřeby. Jde to zvládnout, jde to dokonce zvládnout skvěle a je to dobré pro všechny děti. U nás se ale nemůžou soustředit náročné děti, chceme rozmanitý kolektiv, ale musí to mít nějakou míru, musíme mít čas a prostor se věnovat výuce.

Vaše škola teď má všechny třídy, od prvňáků po deváťáky, a běží tak, jak by mohla běžet už pořád. Máte nějaké plány?

M. S.: Plánů bychom měli spoustu. Třeba založit k naší škole školku. Nebo naopak střední školu. Obojí by nám dávalo smysl. Ale to je náročné a jsou to spíš naše sny.

J. D.: Museli bychom přistavovat, protože sem do budovy se už nevejde nic. Takže to až někdy. Teď bychom například chtěli zajistit, aby naše děti mohly jezdit na výměnné pobyty do zahraničí. Buď zkusíme možnosti programu Erasmus, nebo najdeme školu v zahraničí, kam bychom pravidelně s našimi dětmi jezdili. Ale i na to potřebujeme najít nějaké peníze, aby to nemuseli celé platit rodiče.