Hledání společného minima ve zraněné společnosti

Záměrem politicky motivovaných atentátníků není jen spáchat jeden konkrétní čin. Chtějí také zasáhnout společnost, doufají v otřes, paniku, změnu systému, vlnu nenávisti… Kdo se nechce stát spolupachatelem atentátníka, musí jednat věcně, společnost spojovat. Postřelení slovenského premiéra Roberta Fica přišlo ve chvíli, kdy rozpolcení společnosti vrcholilo. Proto lze atentát přirovnat k rozdělání ohně u sudu se střelným prachem.

Nyní se definitivně ukáže, kdo chce zemi dobře spravovat, a kdo vidí výhradně svůj zájem. Pokud vládní politici jako Ľuboš Blaha (Smer) a Andrej Danko (SNS) obviňují všechny, kdo s nimi nesouhlasí, že nesou vinu na útoku, šíří nejen lež, ale zároveň ničí Slovensko. Atentát na předsedu vlády je hluboký šrám na duši země. Prožívají ho i lidé, které jinak politika nezajímá. Mizí určitý druh jistoty, ale i představa o státu, ve kterém žijí. Nikdy neměla například zaznít slova ministra vnitra Matúše Šutaje Eštoka, že „pomalu stojíme na prahu občanské války“. Slova vytvářejí realitu, a jestli by to nějaká země měla vědět, je to Slovensko.

Vždyť tohle není první politický atentát. Před pěti lety byl zastřelen novinář Ján Kuciak a jeho partnerka Martina Kušnírová. Před dvěma lety byli zastřeleni Matúš Horváth a Juraj Vankulič u klubu Tepláreň. Někteří novináři museli mít policejní ochranu, protože jim lidé vyhrožovali smrtí či znásilněním. Prezidentce Zuzaně Čaputové opakovaně hrozili zabitím a dalo by se pokračovat.