Vzdělaný žalář

Zažitý obraz habsburské monarchie jako žaláře národů je v posledních desetiletích v povědomí obyvatel Česka na ústupu. Namísto něj však vystupují idealizace Rakouska-Uherska a konstrukce, jak by bývalo 20. století mohlo být ve střední Evropě příjemným obdobím, pokud by k rozpadu impéria nedošlo, stejně jako fantazie o zlatých českých ručičkách a ekonomickém rozvoji pod žezlem posledních Habsburků. Méně často se ovšem takové úvahy opírají o relevantní data. Americký bohemista Gary B. Cohen v roce 1994 vydal skvělou analýzu rakouského středního a vysokého školství, jejíž překlad nyní vydala Academia. A ukázal v ní, že s koncepční politikou ve vzdělání i s málem lze dosáhnout úspěchů.

Shromáždil v ní obdivuhodné množství číselných údajů, které mu umožnily rakouské školství analyzovat z nejrůznějších hledisek, jako jsou třídní inkluze, národnost, pohlaví či náboženství. Nejde však primárně o kvantitativní studii. Cohen věnuje pozornost také proměnám vzdělávací politiky, struktuře školského systému, hodnotovým vzorcům různých společenských vrstev i každodennosti studentstva (byť omezeně). Není to tak emotivní kniha jako jeho Němci v Praze 1861–1914 (česky 2000), kde čtenář sledoval dojemný úpadek německých liberálních elit v hlavním městě Českého království. Téma vzdělávacího systému je ostatně k emotivním obrazům méně vhodné. Přesto jde o práci špičkovou a dodnes patrně nepřekonanou. Cohen neměl kapacitu na širší evropskou komparaci. Jeho důkladné srovnávání s německými státy a po roce 1871 se sjednoceným Německem, které se brzy stalo ekonomickou jedničkou kontinentu, nicméně poskytuje dostatečný prostor pro vypovídající srovnání.

Je pravda, že v první polovině 19. století rakouské školství zaostávalo za oblastmi severního Německa, skluz se však ve druhé polovině století podařilo dohnat a v rámci Evropy dosáhlo jednoho z nejdostupnějších středních školství. A totéž lze říct o vysokoškolském studiu. Na počátku 20. století se v Rakousku zapisovalo na vysoké školy 1,06 procenta věkové kohorty obyvatel ve věku 20–24 let. Bylo to méně než tehdejší špičkové Švýcarsko (1,4 procenta), ale více než velmoci jako Francie (0,93 procenta), Německo (0,89 procenta) či Británie (0,79 procenta). A přestože přetrvávala nadreprezentace Němců, kteří měli více vysokoškolských studentů, než by odpovídalo jejich podílu na rakouské populaci, Češi stěží mohli mluvit o diskriminaci – aspoň co se týká podílu mezi studenty.