Ukrajinští mamánci šokovali svět

Máme za sebou bilancování roku války Ruska proti Ukrajině. A zcela pochopitelně se nese především v duchu obdivu k Ukrajincům. Invaze, která měla podle ruských stratégů trvat pár dní a jejím plánovaným výsledkem bylo obsazení celé země, dosazení loutkové vlády a ukončení demokracie, selhala. Kyjev dál vládne zemi a Rusům se zatím nepodařilo rozšířit okupované území. V rámci hodnocení uplynulého roku se také diskutuje o tom, proč zrovna Ukrajinci odolávají. A často zaznívá argument, že prostě mají výdrž v DNA.

Neodvážil bych se rozebírat predispozici Ukrajinců. Nepochybně se do jejich zkušenosti a příběhu podepsal hladomor v první polovině 20. století, těžký průběh druhé světové války a diskriminace v rámci SSSR. Zároveň si ale vzpomínám na rok 2013, kdy jsem se v Londýně zapojil do jedné intelektuální sešlosti, kde bylo několik britských novinářů a pak skupina Ukrajinců. Byli mezi nimi právníci, podnikatelé, intelektuálové. A celá debata se nesla v duchu, že ukrajinští muži jsou ve většině nesmírně pohodlní. Nechtějí opouštět domy či byty rodičů, protože je rozmazlují matky. Do ničeho se jim nechce a čekají, že se o ně někdo postará. Mladí lidé prostě nestojí za nic, nemají žádné hodnoty a ambice.

Neuplynul dlouhý čas a svět šokoval první projev ukrajinské odvahy. Na přelomu roku 2013 a 2014 se Ukrajinci odvážně postavili proruské loutkové vládě a přes brutální násilí, které proti nim moc použila, si vydobyli vlastní, na Moskvě nezávislou cestu. Pak přišel zásah Ruska, obsazení Krymu a částí východní Ukrajiny. Už tehdy začala válka, která „jen“ před rokem vyvrcholila mohutnou invazí.

Z někdejších vysmívaných „mamánků“ jsou dnes hrdinové. Celý svět s obdivem hledí na statečnost a odhodlanost ukrajinské společnosti. Je ale pochopitelně třeba dodat, že ona výdrž by byla na nic, kdyby se země od onoho roku 2014 nepřipravovala na velkou válku. Pracovala na vyzbrojení, taktice, lidé se dobrovolně učili zacházet se zbraněmi atd. Zkrátka věděli, koho mají za hranicí.

Na ono setkání z roku 2013 si vzpomenu vždy, když slyším láteření nad mladými lidmi ze Západu. Prý se chtějí jen bavit, nic je nezajímá, a kdyby byla nouze, tak nic nepodniknou. Možné je cokoli, netušíme, co bychom dělali ve chvíli zásadní historické výzvy. Můžeme maximálně doufat, že bychom obstáli (a ještě víc doufat, že se nikdy do takové situace nedostaneme). Ale měli bychom také šetřit s rychlými soudy. Ostatně kdo by ještě před pár lety věřil, že zrovna Češi budou tak štědří v pomoci Ukrajině? Že budou přijímat uprchlíky ve svých domech? Že vláda kontinuálně podpoří tamní armádu, aby mohla čelit přesile? Většinou věnujeme velkou pozornost nepříjemným překvapením, analyzujeme, proč jsme selhali. Je dobré mluvit i o překvapeních pozitivních.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor