Pád do prázdna

V showbyznysu je jen těžko s někým srovnatelná. Když se ji v aktuálním článku pokoušel popsat časopis Variety, došel autor Chris Willman k tomu, že spíše než nálepka „zpěvačka, písničkářka“ na ni sedí „gymnastka, terapeutka“. Pink na koncertech totiž kombinuje akrobatické kousky na létající hrazdě, z nichž publikum mrazí, s velmi přímými citově obnaženými texty – a ani se u toho nezadýchá.

U příležitosti vydání nového, devátého alba Trustfall není článek, který by nezmiňoval tyto dvě kvality – naprostou emocionální obnaženost a také velkou fyzickou sílu, z níž čerpá sebevědomí a která jí umožňuje večer co večer viset nad hlavami diváků u stropu koncertních hal nebo stadionů a zpívat, až všichni trnou. Na rozdíl od popových hvězd, které show staví na svůdnosti a sexy faktoru těla, u Pink přichází obdiv nad tím, co všechno tělo dokáže.

Už od chvíle, kdy na začátku tisíciletí debutovala drzými singly Get the Party Started nebo Just Like a Pill, se média podivovala nad tím, jestli se takhle má žena chovat a vystupovat, jestli to není moc. Moc konfrontační, případně moc odhalující rány. Mnohé z toho údivu, jestli Pink není příliš, přetrvalo do dnešní doby, kdy je se 60 miliony prodaných alb jednou z nejúspěšnějších popových zpěvaček 21. století.

Z konfliktní osoby, jíž je všude plno a nebojí se vyvolávat hádky, se zároveň Pink v průběhu let proměnila v hlasitou podporovatelku práv LGBT+ lidí. Z frackovité bojovnice proti všemu se stala bojovnice za něco. Upozorňovala na problémy starších žen i dospívající mládeže a v době Bushovy administrativy byla její skladba Dear Mr. President z roku 2006 otevřeným dopisem kritizujícím jeho kroky jak v domácí, tak v zahraniční politice včetně invaze do Iráku.