Dodržuje český stát aktuální verzi Pařížské dohody o snižování emisí skleníkových plynů? Laické podezření, že tomu tak není, převedl již před dvěma lety do právního jazyka aktivistický spolek Klimatická žaloba. Zažaloval vybraná ministerstva a vládu za to, že navzdory dohodě, slibující snížit v EU do roku 2030 emise skleníkových plynů o 55 procent pod úroveň roku 1990, dosud neučinily pro naplnění zmíněných cílů nic. Městský soud dal aktivistům loni za pravdu, ale Nejvyšší správní soud (NSS) minulý týden některé klíčové pasáže rozsudku zrušil. Žaloba se vrací zpět k Městskému soudu v Praze. Podle Jakuba Zamouřila, právníka a lídra klimatického spolku, tím ale nic nekončí.
Co si odnášíte z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který zpochybnil argumentační linku, na které postavil loni rozhodnutí ve váš prospěch Městský soud v Praze? NSS nesouhlasí s tím, že by z Pařížské dohody České republice, která je smluvní stranou v rámci celé EU, vyplývala jasná povinnost snížit emise o zmíněných 55 procent oproti roku 1990, jak v žalobě tvrdil Městský soud.
V původní žalobě jsme měli více argumentačních linek. Změna klimatu a nečinnost státu zasahují do lidských práv českých občanů, a tím pádem mají ministerstva povinnost je chránit, i kdyby neexistovaly žádné mezinárodní dohody. Druhá linka je ta, kterou zmiňujete. Nejvyšší správní soud nyní řekl, že emisní závazky EU se vztahují na všechny členské země společně a neaplikují se na každou jednotlivou zemi. EU by měla rozdělit své nové emisní závazky mezi členské státy, což zatím neudělala, a soud tedy teď nemůže posuzovat, jestli tuzemské orgány snižují emise v dostatečné míře.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
