Film týdne

Lydia Tár, dirigentská superstar berlínského orchestru, čeká, až se bude moci za aplausu ujmout kontroly nad tělesem, hudbou, časem, jehož ovládnutím dirigování je, jak suverénně vysvětlí v interview pro časopis The New Yorker. V perfektně padnoucím obleku si promne v dlaních dezinfekční gel, který jí dodá asistentka. Obsedantním tikem se klepne na každé rameno. Soustředěná na toho, kým se má stát. Maestrem. Své identity, profese, světa. Linda z maloměsta shromažďující v pokoji ceny ze soutěží se vtěluje do Lydie na vrcholu. Do špičkové umělkyně, která má završit kariéru nahrávkou Mahlerovy Páté symfonie. Lydia je fiktivní. Ale snímek Tár režiséra Todda Fielda s ní přesvědčivě nakládá jako se skutečnou osobou s cílem ponořit se do současné sociokulturní reality. Lydiin kontrolovaný, privilegovaný život a identita se začnou rozpadat pod obviněním ze sexuálních přešlapů a zneužívání moci poté, co její svěřenkyně, jež ji měla údajně pronásledovat, spáchá sebevraždu.

Tár vzbuzuje protichůdné reakce. Někteří film označují za zatím nejlepší film o cancel culture. Jiní za zpátečnický snímek, jenž se do ní naváží a straní obviněným. #MeToo bylo jasným impulzem vzniku filmu. Field v něm vysoustružil portrét narcistní osobnosti přesvědčené, že umělcova výjimečnost vše omlouvá. Že krutost a manipulace jsou součástí procesu, kdy umění smrtelníky přibližuje božskému. Film ale jde za očekávatelné úvahy nad tím, jestli se dá oddělit umělec a jeho soukromí od umění. I když scéna, v níž Lydia kritizuje studenta, který se identifikuje jako „BIPOC pangender“ a odbude Bachovu hudbu, protože byl mizogyn, vyznívá tak, že má Field jasno. Tár je ale i tak dostatečně nejednoznačná. Střídáním jistoty a nejasností nutí k přemýšlení o šedých zónách.

Snímek je primárně studií ztráty kontroly, rozkladu a vnitřního monstra živeného ambicemi v kultuře cenící si dominance, soutěživosti, transakce. Cate Blanchett v titulní roli přesně ztvárňuje komplexitu, jež z toho plyne a sólo táhne film mistrně dopředu. Její figura se mění ze ztělesnění odtažité dokonalosti uvyklé ovládat stočlenný orchestr i každou konverzaci, létat tryskáčem a vracet se do perfektního brutalistního domu, v hrdinku jakéhosi gotického hororu. Strašidelným domem je její vlastní nitro. Teprve v tomhle světle dává smysl enigmatická poslední třetina vymykající se realitě. Co je skutečné a co ne, je čím dál subjektivnější. Film tak ani zdaleka nejde číst jako přímočarou moralitu o monstru, které dostalo, co si zaslouží.