Co když mě nevezmou?

Do mnoha českých rodin vstoupil strach, který už kdysi zažily nebo o něm alespoň slyšely a dost možná doufaly, že jde o nenávratnou minulost. Strach, že jejich dítěti, které se ve škole snažilo a nosilo pěkné známky, teď reálně hrozí, že se nedostane na vysněnou střední školu a vkročí do dospívání se zklamáním, osekanými šancemi a pocitem vlastního selhání. Správci státní kasy totiž ignorovali dlouho dopředu známá čísla o demografickém vývoji a nepřipravili střední školství na nástup populačně silného ročníku 2008. V praxi to znamená, že míra znalostí a talentu, která v minulých letech dětem k přijetí na vybrané střední školy stačila, letos stačit nemusí. Škody budou větší, než se z technokratických pevností státního aparátu může zdát.

Začínáme stavět

Až se bude dávat dohromady katalog hříchů české porevoluční politiky, neměl by tam někde vpředu chybět přehlíživý vztah ke vzdělávání. Mnozí ministři či poslanci, kteří své vlastní děti rádi posílají na dobrá gymnázia a vysoké školy, pak s nesnesitelnou lehkostí udílejí ponaučení, jak se na gymnáziích nikdo nic pořádného nenaučí a jak české hospodářství potřebuje zaplnit učiliště, aby měl kdo nastoupit k pásům do továren. Proti tomu už dlouho stojí odborné námitky, že absolventi učilišť častěji končí na podpoře v nezaměstnanosti, protože snadno ztrácejí práci a hůř hledají jinou. Často při těchto debatách padalo i upozornění, že se má posílit všeobecné vzdělávání, protože o něj budou mít děti a jejich rodiče v budoucnu přirozený zájem. Nenutí je totiž vybírat si celoživotní zaměstnání v patnácti letech, nedělí se na „holčičí“ a „klučičí“ školy a pomůže jim orientovat se v časech, kdy je třeba umět změnit práci, všemu vévodí informační technologie a pracovním trhem je celá Evropa.