Aby se na to někdo podíval

„Upřímně řečeno, neměli jsme šanci,“ říká producent Jan Macola, jehož film Il Boemo Česko letos vyslalo jako kandidáta ucházejícího se o nominaci na Oscara v kategorii nejlepší mezinárodní film. Životopisný snímek Petra Václava se před loňskými Vánoci nedostal ani do předvýběru deseti filmů, z nichž pak hlasující vyberou pět nominovaných, kteří mohou na začátku března sošku získat. Letos jsou mezi nimi belgické drama o dospívání Blízko, film o vyšetřování zločinů vojenské junty Argentina, 1985, německý válečný snímek Na západní frontě klid, irský An Cailín Ciúin (Tichá dívka) a polský Íá o oslovi, který putuje moderním světem. Podle Macoly bylo jedním z důvodů neúspěchu jeho filmu téma. Život zapomenutého skladatele z 18. století Josefa Myslivečka rezonuje jen u úzké skupiny publika. Přesto dostal u členů České filmové a televizní akademie (ČFTA), kteří o národním kandidátovi rozhodují, přednost před dramatem ze současnosti s ukrajinským rozměrem Oběť a před feministickým, v Locarnu oceněným „folk hororem“ Světlonoc. Oznámení, který český film se bude ucházet o Oscara, je věnována nemalá pozornost. Oscar stále zůstává nejprestižnější mainstreamovou cenou, která může zvednout povědomí o domácí kinematografii ve světě. Jediný porevoluční Oscar pro Kolju v roce 1996 je stále považován za milník tuzemské kinematografie. S velkou slávou bylo předloni a v roce 2019 přijímáno, že se Nabarvené ptáče a Šarlatán prosadily do užší desítky. Tuzemské filmové instituce upravují pravidla – například začaly dávat peníze na propagaci –, aby zvedly šanci na úspěch. Minimálně u zástupců institucí, jako je Státní fond kinematografie, je znát, že by o dalšího Oscara stály. Pokud panuje shoda, že má smysl o Oscara usilovat, jak se vlastně vybírají čeští kandidáti? Jak si hlasující představují „oscarový film“? A jakou cestu musí snímek ujít, aby měl vůbec šanci být nominován? Rozhodnutí nějaký český film poslat je totiž jen začátek, který sám o sobě vlastně nic moc neznamená.

Historie, melodrama, humor

Tuzemské oscarové skóre je skromné, ale ne zanedbatelné. V šedesátých letech byla československá kinematografie nominovaná čtyřikrát a dvakrát zvítězila se snímky Obchod na korze a Ostře sledované vlaky (filmy Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko neuspěly). Oscarová viditelnost odpovídala mezinárodní viditelnosti nové vlny podpořené politickou viditelností země díky pražskému jaru a reformám socialismu, jež byly pro západní oči vzrušující. S Formanovou emigrací odešel výsostně originální a mezinárodně srozumitelný režisér a Menzela utlumila normalizace. Další nominace přišla až v roce 1985 pro jeho komedii Vesničko má středisková a o šest let později pro Obecnou školu Jana Svěráka. Po již zmíněném Oscarovi pro Kolju byla na začátku nového tisíciletí nominována tragikomedie z druhé světové války Musíme si pomáhat Jana Hřebejka a válečné melodrama Želary Ondřeje Trojana. Jen pro srovnání, například pětimilionové Dánsko má čtrnáct nominací a čtyři vítězství. Polsko nasbíralo nominací dvanáct – přičemž šest v posledních patnácti letech –, ale jen jedno vítězství.