Stojím uprostřed indiánské vesnice asi sto kilometrů na severozápad od Manausu, hlavního města Amazonie u břehu řeky Río Negro. Je poledne, vzduch je vlhký a horký. Přes náves jde pomalu pes, ale jinak nikde nikdo není. Nakonec se indiáni začnou objevovat a pomalu se potácejí k centrální chýši. Jdou za zvukem svolávacího bubnu. Náčelník je od pohledu energický starosta, jehož verbální energie ostře kontrastuje s od pohledu zakřiknutými příslušníky kmene.
„Postupně to tady vymírá,“ říká. „Museli jsme se v posledních letech spojit s ostatními kmeny podél řeky, abychom tu komunitu udrželi. Ale celkem se nám daří dobře.“
Dívám se okolo na klidnou vesnici a myslím na kmen Janomamů, který je usídlen pár set kilometrů dál proti toku Ría Negro u hranic s Venezuelou. Janomamové měli smůlu. Na jejich území bylo v sedmdesátých letech objeveno zlato a v podstatě hned se do oblasti začali stěhovat ilegální těžaři. Posledních padesát let je vyplněno neustálými střety ilegálních garimpeiros s docela divokými bojovníky kmene. Části území Janomamů byly soustavně ničeny hledači drahého kovu, kteří k extrakci zlata používají kapalnou rtuť.
Jemně rozdrcená hornina se kontaktuje s kapalnou rtutí a zlato v hornině obsažené s ní přejde do slitiny, ze které se posléze rtuť oddestiluje. Problém je, že rtuť se nedá oddělit od zbytkové hlušiny, ze které se potom uvolňuje do okolní vody. Všechno živé ta rtuť zabíjí. Zvířata, rostliny, lidi.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
