Iluze svobodné vůle

Naše zkušenost se svobodnou vůlí je natolik silná, že se nedá přebít žádným argumentem. K tomu by byla potřeba praktická ukázka,“ píše fyzik a spisovatel Ted Chiang ve sci-fi povídce Co se od nás čeká. A aby ten důkaz dodal, představuje prediktor, přístroj, který dovede předvídat naše rozhodnutí stisknout tlačítko či nikoli – rozsvítí kontrolku vždy o vteřinu dříve, než knoflík zmáčkneme. Přechytračit ho nelze. Kdykoli se rozhodneme stisknout, prediktor je vždy o vteřinu rychlejší. Chceme-li podvádět a tlačítko nakonec nezmáčknout, rozsvícení kontrolky se nedočkáme.

Život bez svobodné vůle je podivná představa, jež odpovídá filozofickému směru zvanému determinismus – naše budoucí činy jsou pevně vetknuté v naší minulosti, předvídatelné nejen s vteřinovým předstihem, ale stanovené již na počátku času. Ještě mnohem podivnější ale je, že k podobnému závěru vede i výzkum v neurovědách: naše rozhodnutí, přinejmenším ta učiněná rychle, nikdo neřídí – v našem mozku nebydlí žádný racionální panáček, který vše zváží, propočítá a vydá poučený verdikt. Anekdotické slovní výměny typu „Proč ses zase opil?“ „Jak to, že jsi zase utrácela za nové šaty?“, po nichž následuje odpověď „To ne já, to vesmír, ten za to může“, nejsou pouhý vtip. Úvahy o existenci či absenci svobodné vůle představují každopádně jedno z největších intelektuálních dobrodružství, jaké si moderní věda dopřává.

Divoká karta

Determinismus vychází z toho, že každá událost je důsledkem událostí předchozích. Kdybychom s absolutní přesností znali polohu a rychlost každé částice v kosmu a všechny fyzikální zákony, teoreticky bychom mohli spočítat jakýkoli budoucí stav vesmíru podobně, jako můžeme vypočítat budoucí postavení planet na obloze. Původně, v antice a středověku, šlo skutečně o čistě filozofický koncept, objevy vědců jako Galileo Galilei a Isaac Newton mu však dodaly vědecký základ a vedly k představě nekompatibilismu – buď je správný determinismus, nebo existuje svobodná vůle. Obojí současně platit nemůže.

„Obhájci determinismu říkají, že vesmír jsou obrovské hodiny natažené na počátku času a od té doby tikající podle newtonových pohybových zákonů. Co budete jíst na Nový rok za deset let, bylo již dávno stanoveno. Einstein tomu věřil. Ano, Einstein byl determinista,“ vysvětluje ve svých videích známý fyzik a popularizátor vědy Michio Kaku.

Ve dvacátých letech minulého století však Einsteinovou autoritou otřásl jiný velký fyzik, Werner Heisenberg, a zrodila se kvantová mechanika. „Hloupost, řekl Heisenberg o determinismu. Existuje neurčitost. Elektron může být tady, tam nebo na mnoha místech současně,“ přibližuje Heisenbergův pohled zjednodušeně Kaku. Částice svým způsobem není reálný objekt, ale spíše oblak pravděpodobnosti napříč prostorem, který „zkolabuje“ v reálnou věc až v okamžiku interakce, srážky s jiným objektem mikrosvěta. Na kvantové úrovni se vše odehrává na základě pravděpodobnosti, s jistým faktorem náhodnosti. Svět je tedy nepředvídatelný, nedeterministický.

„Nelze úplně přesně říci, jak něco dopadne před tím, než se to skutečně stane,“ shrnuje poselství kvantové mechaniky server Bigthing.com. Lidé tedy nejsou stroje slepě naplňující dávno stanovenou danost. „V určitém smyslu máme něco jako svobodnou vůli. Je tu vždy divoká karta, neurčitost ve všem, co děláme,“ doplňuje Kaku.

Jenže pochybnosti zůstávají. „V náhodnosti žádná svobodná vůle není,“ píše na serveru Medium.com fyzik Tim Andersen. Rozhoduji se, jestli před snídaní posilovat svaly, nebo hrát na cello? „Náhodná fluktuace vytvoří elektrické napětí v jednom z neuronů v mém mozku, vzruch se šíří do dalších neuronů a náhle chci zvedat činky.“ Kdyby volba padla na druhou možnost, následovala by hudební čtvrthodinka; alternativní budoucnost je tedy možná, rozhodnutí ale nebylo učiněno vědomě. „Lidé žádnou svobodnou vůli nemají. V našich mozcích jen běží program, který se zdá generovat svobodná rozhodnutí. Ve skutečnosti je to však pouze velmi složitý algoritmus,“ píše Andersen.

Mohlo by jít jen o podivné úvahy fyziků, které nemají s reálným světem mnoho společného. Všichni přece „víme“, že se rozhodujeme svobodně. Co nám tedy o svobodné vůli prozrazují neurovědy?