Česko míří k nejvyššímu zadlužení ve své historii a snaha vlády tento vývoj mírně zpomalit dobře ukazuje, jak je pro demokratickou společnost těžké nežít na dluh. Nový Zéland však dokázal, že to jde, když během šestnácti let snížil veřejný dluh z 55 na 5 procent HDP.
17. července 1984 dostali novozélandští diplomaté neobvyklou depeši – vláda se v ní ptala, kolik peněz mohou vybrat ze svých služebních kreditních karet. Devizové rezervy byly vyčerpány spory o devalvaci a vláda zoufale hledala možnost, jak je posílit. Nový Zéland se tehdy měnové krizi a státnímu bankrotu o fous vyhnul, ale krize spustila drsné reformy. Vžilo se pro ně označení Rogernomics a v globálním panteonu reforem stojí po boku Reaganomics a Thatchernomics.
Změny byly nákladné, takže státní dluh se zdvojnásobil až na 55 procent HDP v roce 1992. Pro malou ekonomiku na konci světa, kde občasné zemětřesení způsobí nemalé škody, to bylo hodně. Něco se muselo změnit, aby se situace z roku 1984 znovu neopakovala.
Středopravá vláda prosadila zákon o rozpočtové odpovědnosti, který zavedl nové rozpočtové principy, moderní účetní standardy a bezprecedentní míru transparentnosti. Nový systém nutil stát mít trvalý přehled o očekávaných výdajích a příjmech způsobem, který neumožňuje politikům ani úředníkům vyhnout se obtížným rozhodnutím. Pokud chtějí někde přidat, musejí jinde ubrat. Navíc ministerstvo financí každý půlrok reportuje o stavu financí a detailní zprávy vydává i před rozpočtem, před volbami a každé čtyři roky přidá dlouhodobý a investiční výhled.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
