Rushdie s hranolky

Příběh byl jeho právem, s nímž se narodil, a nikdo ho o ně nemohl připravit.“ Tak pravil Salman Rushdie v úvodu románových vzpomínek na život, dobu a dílo Josepha Antona, jehož kůži oblékal v časech, kdy nad ním byla vynesena fatva za údajně rouhačský román Satanské verše. Proti tomu nelze nic namítat. Rodák z Bombaje, absolvent britských soukromých škol a reklamní textař, který je přes literární ceny a pasování na rytíře stále hrdý na svou „bublinkovou“ kampaň pro čokoládu Aero, je bytostí příběhů.

Jeho nejznámější romány – ať už Děti půlnoci nabízející spektakulární dějiny moderní Indie nebo právě Satanské verše – jsou poctou vypravěčství. Jeho moci okouzlit, snad i napravit lidi. Čím větší má Rushdie prostor, na němž může rozmáchle pábit v nejlepší tradici všech Šeherezád světa obohacené o západní úsudek rozeného satirika, tím lépe pro čtenáře. Bohužel poslední romány – Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí a Zlatý dům – jako by byly dokladem ztráty sil.

Minimálně u prvního je zklamání, že přes gejzíry nápadů a nadpřirozených bytostí poletujících a filozofujících na jeho stránkách stojí ve stínu zmíněných vzpomínek – knihy strhující, ovšem výrazově umírněné. Styl se nezměnil, ale jako by Rushdie ztratil energii a nevěděl, jak si poradit s nově preferovaným americkým prostředím. Zatím poslední kniha Quijote dokazuje, že konečně napsal velký americký, přitom stále rushdieovský román. Jen bohužel trochu pozdě.