Zúčtování

Dvaadvacátého dubna 1979 vyrazili z jižního Libanonu na nafukovacím člunu čtyři palestinští teroristé. Vylodili se na pobřeží poblíž severoizraelského města Naharija, odtud pokračovali do nedalekého obytného domu a tam vyrazili dveře rodiny Haranových. Uvnitř se zmocnili Dannyho Harana a jeho čtyřleté dcery Ejnat. Dannyho žena Smadar se mezitím ukryla na půdě s dvouletou dcerou Jael. Teroristé odvlekli oba rukojmí na pláž, tam Dannyho zastřelili a Ejnat roztříštili lebku o skály. Na půdě se mezitím Smadar pokoušela utišit Jael tak intenzivně, že ji nedopatřením udusila.

Zkáza rodiny Haranových ovlivnila generaci Izraelců vyrůstajících v éře jomkipurské války roku 1973 více než kterýkoli jiný teroristický útok oné doby. Jejich osud na nás dolehl obzvlášť silně proto, že nejtemnější noční můrou Izraelců je pocit bezmoci. Sionistické hnutí slibovalo, že Židé získají novou moc nad svým osudem. Příběh Haranových jako by se odehrával někde ve střední Evropě, ne na území židovského státu.

Tento týden se však ve Smadar Haran proměnil celý Izrael. Podobně jako mnoho dalších Izraelců jsem se i já v jeho průběhu nutil sledovat záběry, na něž se ve skutečnosti dívat vůbec nedá, a snažil se pochopit realitu, v níž jsme se nově ocitli. Mrtvá těla demonstrativně vláčená ulicemi Gazy, kde na ně lidé plivou a vysmívají se jim. Stárnoucí žena obklopená rozesmátými teroristy, kteří ji nutí držet zbraň a dělat do objektivu vítězné véčko. Chlapec hozený mezi palestinské děti, které mu ubližují. Zajaté děti zavřené v kurnících.