Dělníci kultury

Sochař František Bílek to neměl s pedagogy lehké. Respektive to měl pekelně těžké. Když se v roce 1892 vrátil jako devatenáctiletý student pražské Akademie výtvarných umění ze stipendijní cesty do Paříže, okomentoval mu o generaci starší kolega Josef Václav Myslbek přivezenou první zásadní plastiku Orba je naší viny trest slovy: „Ale prosím Vás, jak tedy kupříkladu byste mohl tento zadek vystrčený nechat ku pohoršení lidu?“

Peripetie, které po odsouzení následovaly v Bílkově tvorbě i životě, výborně popisuje knížka jeho korespondence s Josefem Fantou Sochař a architekt, kterou dal dohromady historik umění Martin Krummholz a nyní ji vydala Galerie hlavního města Prahy. Obsahuje i fascinující svědectví o Bílkově snaze napravit si reputaci u vrchnosti tím, že chtěl darovat šéfovi Krasoumné jednoty, rytíři Vojtěchu Lannovi, jinou svou plastiku, Zloba času a naše věno. „Poněvadž nemůže schvalovati směr, kterým jste se dal a který se v tomto díle co nejvýrazněji osvědčuje,“ odmítla nabídku Lannova kancelář v Rudolfinu s tím, ať si dar Bílek strčí za klobouk.

Z Bílka se stal následně zarputilý umělec, který se zcela přestal ohlížet na to, co si o jeho tvorbě kdo myslí. Ještě jako teenager se začal považovat za ztělesnění Krista na Zemi, jemuž nezbývá než trpět a mlčet. My ovšem dnes víme, že i přes tuto svou autostylizaci, nebo právě kvůli ní, se z Bílka stal jeden z nejúchvatnějších autorů našich dějin, který si nakonec mohl dovolit postavit si opulentní vilu s ateliérem hned vedle Pražského hradu.