„Nahazujem klosny!“

Probouzí mě šustění spacáku, pak malá ručka šátrající po mém obličeji. Otočím hlavu doleva, ze spacáku mi koukají jen nos, pusa a oči. Je zima. Vidím dvě rozesmátá kukadla. Dcerce také kouká ze spacáku jen obličej. Manžel vedle ní se zatím nehýbe – potřebuje ráno trochu času. Nicméně Eliška už vyskočí ze spacáku, zima nezima, a už něco říká, pozpěvuje si a bere těch pár malých hraček, které jsme si na cestu norskou přírodou mohli dovolit, a rozjíždí své tříleťácké hry. 

Muž se mezitím probudí, nastartuje před stanem benzinový vařič a já uvařím čaj a ovesnou kaši. Je třeba se najíst – hospodu na celé devítidenní trase nepotkáme jedinou. Beze spěchu balíme všechny věci do krosen, Eliška veledůležitě cpe hračky do svého batůžku, nakonec zavelí „nahazujem klosny!“ a jdem.

Dnes je počasí celkem slušné, stačí nám jedna vrstva dlouhých kalhot a dvě vrstvy nahoře. Od každého druhu oblečení máme všichni jeden kousek. Cestou si povídáme o všem, co potkáme – lišejníky, kameny, keře, voda… Velkou událostí jsou ovečky, taky potkáváme jedinou informační tabuli za celý trek – o sněžné lišce. Hrajeme si všichni na lišku, musíme běžet (s těmi dvaceti kily na zádech to jde zhruba tak rychle jako tříletému dítěti s batůžkem) a štěkáme. 

„Maminko, najdeme nějaký hezký místo a dáme si tam svačinku, jo?“ Dostává lisované ovoce. Pak zas dál. Dceři se zalíbila jedna ze zlomených tyčí značících cestu – je z bambusu a ten přece jedí pandy! „Maminko, já jsem panda, počebuju bambus!“ Projde s námi nakonec celou cestu. K obědu ohřejeme vodu a pijeme Manu. I dcera ji pije, i když ne s nadšením. Po obědě se na chvíli natáhneme, dcera si hraje s kamením. Pokračujeme dál a potkáváme první sněhová pole. „Budeme stavět sněhuláky!“ Na konci každého z přibývajících sněhových polí stavíme tři sněhuláky. Fouká, tak pro odpolední svačinku hledáme velký kámen a závětří.