Probouzí mě šustění spacáku, pak malá ručka šátrající po mém obličeji. Otočím hlavu doleva, ze spacáku mi koukají jen nos, pusa a oči. Je zima. Vidím dvě rozesmátá kukadla. Dcerce také kouká ze spacáku jen obličej. Manžel vedle ní se zatím nehýbe – potřebuje ráno trochu času. Nicméně Eliška už vyskočí ze spacáku, zima nezima, a už něco říká, pozpěvuje si a bere těch pár malých hraček, které jsme si na cestu norskou přírodou mohli dovolit, a rozjíždí své tříleťácké hry.
Muž se mezitím probudí, nastartuje před stanem benzinový vařič a já uvařím čaj a ovesnou kaši. Je třeba se najíst – hospodu na celé devítidenní trase nepotkáme jedinou. Beze spěchu balíme všechny věci do krosen, Eliška veledůležitě cpe hračky do svého batůžku, nakonec zavelí „nahazujem klosny!“ a jdem.
Dnes je počasí celkem slušné, stačí nám jedna vrstva dlouhých kalhot a dvě vrstvy nahoře. Od každého druhu oblečení máme všichni jeden kousek. Cestou si povídáme o všem, co potkáme – lišejníky, kameny, keře, voda… Velkou událostí jsou ovečky, taky potkáváme jedinou informační tabuli za celý trek – o sněžné lišce. Hrajeme si všichni na lišku, musíme běžet (s těmi dvaceti kily na zádech to jde zhruba tak rychle jako tříletému dítěti s batůžkem) a štěkáme.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
